SERIÁL

Moře je nejbezpečnější místo na zemi. Osudy Rudolfa Krautschneidera

Suchá plavba na Polárce. Plachetnici postavil mořeplavec Rudolf Krautschneider

„Mým prvním velikým štěstím v životě bylo, že jsem měl dědečka, který měl na svého vnuka nekonečně času, což radím všem dědečkům. Druhým štěstím bylo, že si moje matka vzala za muže opilce, který se o mě nestaral, takže se o mě mohl starat dědeček,“ říká dřevorubec, stavitel lodí, spisovatel a hlavně mořeplavec Rudolf Krautschneider (1943).

Jeho rozhlasové vzpomínání poslouchejte od pondělí 12. srpna od 11:30 ve vltavských Osudech. Nenechte si ujít ani Letní čtení z Krautschneiderových knížek vždy od 9:00.

Výpravy Rudolfa Krautschneidera mířily nejčastěji do polárních moří. Plul na sedmimetrové plachetnici Vela na Shetlandské ostrovy a do Grónského moře. S přáteli postavil ocelovou loď Polka, na které se posádka vydala na Špicberky, k Ohňové zemi. Nechtíc se dostal i do války o Falklandy v roce 1982. Na další lodi Polárce se dvěma muži pluli tři roky kolem světa v ledových mořích kolem Antarktidy.

Suchá plavba na Polárce. Plachetnici postavil mořeplavec Rudolf Krautschneider

K čemu škola?

K lásce k moři, lodím a světu ho učil právě děda. „Jmenoval se Karel Daněk, byl to bednář a moudrý muž a žili s babičkou ve Znojmě.“ Sem se chlapec přestěhoval s maminkou z Vídně a vyrůstal tu. Školu rád neměl. „Číst a psát mě naučil dědeček. Například v šesté třídě jsem propadal z češtiny. Dosud jsem napsal patnáct knih, domluvím se osmi jazyky, napsal jsem skripta pro astronavigaci, podle kterých se učí na vysoké škole, obeplul jsem svět, takže zeměpis taky ovládám, tak já vlastně nevím, k čemu ta škola je,“ říká Rudolf Krautschneider. Dnes mluví o tom, že vztahy s učiteli a jejich chování ovlivnila nejspíš i doba, ve které vyrůstal, ale opakovat by ji v žádném případě nechtěl. Prý mu bohatě stačila sedmiletá docházka.

Rudolf Krautschneider při stavbě plachetnice na oceán

V sedmnácti letech, v době, kdy došlo k důlnímu neštěstí na velkodole Dukla a horníci odtamtud utíkali, Rudolf naopak utíkal do dolů. Na svou zkušenost brigoše-horníka dosud nezapomněl a je rád, že ji má, podobně, jako se nebránil zkušenosti vojenské. „Nikdy jsem nechtěl mít žádnou výhodu, tak jsem na vojnu normálně šel. Dva roky jsou blbost, ale přál bych každému mladému muži, aby vojnu zažil. Posílí ho to, naučí se samostatnosti, připraví to každého víc do života, je to rozhodně lepší než mamahotel.“

Šťastný v bouři

Po vojně se začal živit jako dřevorubec a dělá v lese dosud. „Les je vlastně určitým zrcadlem moře. Šumí jako moře, voní jako moře, je rozsáhlý podobně jako vodní plochy,“ líčí. Právě dřevorubectví dalo Rudolfu Krautschneiderovi určitou svobodu a posléze i prostředky ke stavbě lodí a cestám na moře. „Svým lodím absolutně důvěřuju. Pokud je loď dobře postavená, je bezpečná a bouři tím pádem máte šanci přežít. Pokud ne, utopíte se.“

Suchá plavba na Polárce. Plachetnici postavil mořeplavec Rudolf Krautschneider

Zatímco „většinový člověk“ bouře (možná rád) pozoruje odněkud z bezpečí, Rudolf Krautschneider je ve svém živlu, když nějakou zažívá. „Jsem šťastný, protože víte, já se nechci mít v životě dobře, já se chci mít každou vteřinu, minutu, hodinu zajímavě.“ Plout v bouři jistě zajímavé je, zvláště když dosahuje třeba desátého stupně z Beaufortovy dvanáctistupňové škály.

Velkým snem mořeplavce Rudolfa bylo ale postavit velkou dřevěnou loď, repliku Magalhãesovy plachetnice Victorie. Při stavbě pomáhalo asi dvě stě dobrovolníků a Victorie opravdu roku 1999 vyplula na plavbu kolem světa. „Dopluli jsme do Ameriky, tam jsem loď předal skvělému kapitánovi Jindrovi Kuchejdovi a sám jsem sedl na Polárku a plul dál na sever – na Island a do Grónska, kde to mám rád,“ vzpomíná mořeplavec.

Rudolf Krautschneider v dětském domově v Písku, 90. léta

Když se vrátil, začal se hodně věnovat dětem z dětských domovů. „Strejda Ruda“ bral zcela samozřejmě na moře i je (podobně, jako má zkušenosti i s plavbou s narkomany či dětmi z pasťáků…) a dosud společně s dětmi z domova Sázava tráví čas nejen na lodích. „Třeba přijedou k nám a ptají se, co mají dělat. A já řeknu, tady ve stodole je taková velká kotva, tak ji vytáhneme nahoru a pověsíme ji z okna. Třeba. Anebo si čteme, zpíváme, blbneme spolu, protože je nám prostě spolu hezky,“ vypráví.

Ve stavení v obci Lupenice je vůbec asi hezky. Mořeplavec tam žije se svou ženou a dětmi, obklopen portréty svých obdivovaných mořeplavců, obklopen lesy, s nedalekým přímým vlakovým spojením do Polska, na Balt. „Samozřejmě, že bez moře být nejde, takže jednou za čas tu chodím jak tygr v kleci, pak to nevydržím, nasednu a jedu, víkend pluju po Baltu a zase se vrátím. Víkend stačí, nebo týden, nebo měsíc, dva, půl roku…“

Jedenáctá loď

Čas prý na moři nehraje žádnou velkou roli. Vzhledem k tomu, že se Rudolf Krautschneider řídí podle hvězd a vítr i počasí bere takové, jaké přijde, neví, jak dlouho kde bude. „Člověk je ten, kdo má čas. Ostatní jen tak vypadají, ale já razím pravidlo, že kdo je na moři, musí mít čas. Jistě, bojujete se steskem, se strachem, někdo i s mořskou nemocí, ale to všechno musíte zvládnout a nenechat se tím vláčet, protože pak ani plavba nestojí za nic a děláte chyby, které za určitých okolností mohou být osudné.“

Teď je kapitán už skoro deset měsíců doma, opravuje dům, věnuje se rodině, má spoustu práce, plánů a radosti a staví svou jedenáctou loď. Těší se, že na budoucí plachetnici vypluje do Ameriky, aby vyzkoušel, že i malá třímetrová loď je toho schopná, protože přece: „Moře je nejbezpečnější místo na zemi“.

Připravila: Vladimíra Bezdíčková
Technická spolupráce: Petr Janečka
Natočeno v roce 2019.

Spustit audio

Související