Osudy Daniely Fischerové. Rozhlasové vzpomínání spisovatelky, dramatičky, scenáristky a pedagožky

Ještě než v roce 1966 složila talentové zkoušky na scenáristiku FAMU, pobízel ji významný český psychiatr Ferdinand Knobloch, aby využila svou roční praxi v terapeutickém zařízení v Lobči a věnovala se psychoterapii. Po srpnu 1968 přišla nabídka od pedagoga Franka Daniela, která by adeptům dramaturgie a scenáristiky umožnila pokračovat ve studiu v USA. Skoro žádné dilema před ni podle jejích vlastních slov naopak nepostavila doba normalizace. Hranice mezi pravdou a oficiální komunistickou lží, mezi slušností a partajním prospěchářstvím byla prý naprosto zřetelná.

Každý vnímáme jinak. Pro vizuální lidi je svět samá barva a tvar, pro jiné je důležité tělo a jeho pocity a mně se všechno mění ve slovo a příběh, v nekonečný spletenec historek, v rozhovor. Nepamatuju si, jak vypadáte, ale pamatuju si, co říkáte.
Daniela Fischerová

Na konci sedmdesátých let zažila Daniela Fischerová konečně úspěch jako autorka, její divadelní prvotinu Hodina mezi psem a vlkem uvedlo Realistické divadlo v Praze. Hru o francouzském básníku Villonovi, která akcentuje téma svobody slova, cenzura zakázala, takže se odehrála jen čtyři představení. I to stačí, aby si nadlouho oblíbila divadlo. A aby navázala přátelství s Václavem Havlem, který se tehdy vrátil z několikaletého pobytu ve vězení a zajímal se, co nového se zatím událo na poli českého dramatu.

Na další křižovatce se ocitla po listopadu 1989 jako členka disentu, která prošla uplynulým dvacetiletím s čistým štítem, mohla pomýšlet na kandidaturu nebo veřejnou funkci v nově se formující svobodné společnosti. V rozhlasových Osudech Daniela Fischerová vysvětluje, proč se v klíčových okamžicích rozhodla tak, jak se rozhodla. A prozradí i to, jestli některého svého rozhodnutí litovala.