Molière: Tartuffe. Nesmrtelná komedie o drzém pokrytci s Jiřím Lábusem v hlavní roli

25. leden 2025

Molièrova hra Tartuffe vstoupila do dějin divadla nejen jako vtipná komedie, ale i jako příklad díla, o jehož uvedení musel jeho tvůrce svádět zápas s mocnými ideologickými protivníky. Uvádíme u příležitosti 75. výročí narození Jiřího Lábuse.

Rozhlasová úprava: Štěpán Otčenášek a Hana Burešová
Osoby a obsazení: Tartuffe, pokrytec (Jiří Lábus), Elmíra, druhá Orgonova žena (Taťjana Medvecká), Orgon, manžel Elmíry (Jiří Štěpnička), paní Pernellová, matka Orgonova (Jaroslava Obermaierová), Damis, Orgonův syn z prvního manželství (Ladislav Hampl), Mariana, Orgonova dcera z prvního manželství (Klára Sedláčková-Oltová), Valér, Marianin nápadník (Tomáš Petřík), Kleantes, Orgonův švagr (Miroslav Táborský), Dorina, Marianina komorná (Helena Dvořáková), pan Loyal, soudní vykonavatel (Oldřich Vlach) a další
Dramaturgie: Hynek Pekárek
Překlad: Vladimír Mikeš
Hudba: Vít Zouhar
Režie: Hana Burešová
Natočeno: 2006

Komedie charakterů a mravů Tartuffe patří nejen v Molièrově díle, ale i v odkazu evropské dramatiky k nesporným vrcholům. Už když ji Molière v roce 1664 psal a poté poprvé předvedl 12. května 1664 na zámku Versailles před králem Ludvíkem XIV. a dvorskou společností, prokázal tím notnou míru osobní i společenské odvahy. Zesměšnil v ní typ pokryteckého svatouška, jímž se tehdejší společnost hemžila.

Reakce potrefených byla okamžitá. Přestože Tartuffe měl veliký úspěch a pochválil ho i sám král, den po premiéře byl zakázán. Kým jiným, než týmž králem, který tím ustoupil tlaku ze strany své matky Anny Rakouské, prezidenta parlamentu a Společnosti nejsvětější svátosti, obávané organizace náboženských fanatiků, která pod záminkou ochrany víry kontrolovala společenský i soukromý život.

V první nedochované verzi komedie byl Tartuffe knězem, což vlivné církevní kruhy pobuřovalo. A nejen to. Věřící osoby byly podle největších kritiků zobrazeny jako směšní hlupáci. A tak Molièra rovnou obvinili z ateismu. Takové nařčení mohlo v té době vést až na popraviště.

Molière se však nevzdal. Dosáhl alespoň toho, že mohl Tartuffa v červenci 1664 ve Fontainebleau číst před samotným papežským legátem Chigim. Přestože na hře legát neshledal nic ateistického, král zákaz provozování nezrušil. Tartuffe se alespoň čte v soukromých salonech a Molière napíše do podzimu jeho druhou verzi. V ní oslabil kritičnost některých výstupů, přejmenoval hlavní postavu, která již není knězem, na Panulpha, a posléze dal hře i nový název – Podvodník.

I přes tyto vstřícné kroky a zřetelnou přízeň krále, jenž vzal jeho hereckou společnost pod svou ochranu a Molièrovi udělil důchod, si na další uvedení Tartuffa musel počkat tři roky, až do 5. srpna 1667. Hned druhý den předseda Pařížského parlamentu hru zakázal. Molière se to opět pokouší zvrátit, jde za předsedou parlamentu, píše králi. Bezvýsledně.

Teprve ve chvíli, kdy Společnost nejsvětější svátosti ztrácí podporu Vatikánu a faktickou moc, může Tartuffe znovu na jeviště. Tentokrát jde již o třetí verzi, jedinou dodnes dochovanou. Premiéru měla 5. února 1669, úspěch byl obrovský, žádné protesty již nenásledovaly a Tartuffe dosáhl ve své době nevídaných sedmasedmdesáti repríz.

autor: Hynek Pekárek
Spustit audio

Související