Mojí poezií jsou teď reportáže. Ukrajinský spisovatel Myroslav Lajuk nad svou knihou Bachmut
![](https://vltava.rozhlas.cz/sites/default/files/styles/cro_16x9_tablet/public/images/fd5e8d35aee5e048e9171284978420d5_0.jpg?itok=7mh7zEFl)
„Nadhled si nemůžu tak docela dovolit.“ Povídání nad knihou Bachmut s autorem Myroslavem Lajukem i se dvěma z jejích překladatelek Alexandrou Vojtíškovou a Terezou Chlaňovou
Co dělají básníci ve válce? Píšou reportáže – odpovídá ukrajinský spisovatel Myroslav Lajuk. Jak zachytit realitu, která je příliš hrozná na to, aby byla uvěřitelná? Jak uchopit vojenskou každodennost i všední život pod palbou?
Čtěte také
V době nejintenzivnějších bojů o Bachmut na přelomu let 2022 a 2023 se spisovatel Myroslav Lajuk a fotograf Danylo Pavlov vydali na frontu a výsledkem je kniha nazvaná stejně jako ostřelované město. Jak se liší rychlá fixace okamžiku od zpětné reflexe a čím se doplňují? Co znamená černý popel v nose a Labutí jezero v televizi? A jmenuje se Lajukova první básnická sbírka podle pampelišky, nebo bodláku?
V úvodu knihy Bachmut stojí, že psaní reportáže je pro vás v něčem jako psaní básně. Je pro vás i psaní reportáží emocionální, nebo se na rozdíl od poezie snažíte v tomto formátu od emocí abstrahovat?
Než vypukla válka na Ukrajině, vydal jsem 3 básnické sbírky a 3 prózy. Jsem poměrně emotivní člověk, takže jakmile to začalo, napsal jsem pár básní. Ale pak jsem si uvědomil, že v téhle situaci si jako básník nedokážu poradit. Všichni jsme najednou hledali způsob, jak být užitečný. A tak jsem přemýšlel, co můžu v této situaci dělat jako autor. A psaní reportáží mi tu možnost dalo. Poezie je zachycení emoce, ale promítá se do ní i životní zkušenost, propojení s něčím transcendentním. Zároveň je to pro mě nejvyšší stupeň jazykového vyjádření. Představte si Cherson, šestý den poté, co Rusové vyhodili do povětří přehradu. Spousta míst byla zatopená a já spolu s dvěma vojáky, dvojčaty jel člunem na místo, kde byla ve 2. patře zaplaveného domu uvězněná žena na invalidním vozíku. Když jsme ji naložili a vypluli, projížděli jsme kolem rozkvetlého stromu. A žena říká: Mohli bychom zastavit? Už několik let jsem nevyšla z domu, ale na tenhle strom jsem koukala z okna. Chtěla bych se s ním rozloučit, protože už ho nikdy neuvidím. A když jsem to potom zapisoval, uvědomil jsem si, že i když to řekla zcela prostě a prozaicky ‒ tak právě tohle je poezie.
Psal jste to pro sebe; pro ukrajinské, nebo pro zahraniční čtenáře?
Upřímně řečeno, když jsem před válkou psal poezii a prózu, vůbec mě nezajímalo, kdo to bude číst, jak to budou hodnotit recenzenti nebo v jakém nákladu to vyjde. Ale při psaní reportáží je pro mě vrcholně důležité, pro koho to píšu a co tím chci říct. V současné době mají být ukrajinské reportáže ukrajinských autorů především efektivní. Před válkou jsem se novinařině nikdy nevěnoval, ale jakmile to začalo, našel jsem si různé online kurzy a nastudovával jsem pravidla žurnalistiky; snažil jsem si uvědomit své slabé a silné stránky. Došlo mi, že nemám prostor na dlouhodobý průzkum, ale že jako spisovatel můžu zachycovat příběhy obyčejných lidí. A že coby esejista dokážu k probíhajícím událostem doplnit kulturní kontext. Samozřejmě je rozdíl, jestli píšeme pro ukrajinské, nebo zahraniční publikum. Ale zároveň jsou tu archetypální témata jako láska a ztráta, které k nám promlouvají univerzálně. A pak jsou tu věci, která zajímají mě samotného. Vojáci třeba sedí v zákopech, ale kolem je les nebo rybník ‒ a tak se spontánně ptám, jaké tam plavou ryby a jestli za nimi chodí lesní zvířata… I proto jsem 2. kapitolu své knihy věnoval právě zvířatům. Válka prakticky trvá třetí rok a možná už jsme trochu imunní vůči krvi i zabíjení. Když ale píšu o tom, jak zdivočelí psi útočí na lidi a většina koček má otřes mozku, odkryju to téma zase z jiné strany. Zajímá mě mnoho-vrstevnatost války. Místo generálů se raději ptám na zážitky vojáků u dělostřelectva, jejichž pozice jsou od sebe vzdálené 500 metrů, a zjišťuju, že každý z nich to vnímá úplně jinak.
Všechno, co měli tihle lidé rádi, co dostali jako dárek, na čem vařili jídlo, kvůli čemu si dělali řidičák, se proměnilo v popel.
(Bachmut)
Doplnil jste reportáž v první části esejistikou v druhé části, abyste mohl získat odstup?
Bylo to vlastně úplně přirozené. Když jsem si zpětně pročítal své reportáže, tak mi v hlavě okamžitě vyvstávala spousta otázek a myšlenek, které jsem chtěl zachytit jako spisovatel i jako člověk, který se věnuje literatuře a humanitním vědám. Reportážní část je samozřejmě hodně intenzivní, protože ve válce se pohybujeme mezi maximami typu láska a smrt. A ta druhá, esejistická část ‒ je pak prostorem pro rozjímání.
Každá část stojí sama o sobě, ale kapitoly jsou doplněné indexy, takže čtenář může přelistovat od rychlé fixace situací v první polovině přímo k zamyšlení, které vzniklo, když jste se ke svým zápiskům vracel… Nebyly pro vás eseje i možností, jak zapojit nejen kontext, ale také nadhled?
Jako člověk, který žije v zemi, kde probíhá válka, si nadhled nemůžu tak docela dovolit. Dlouho jsem si ani nedovolil cestovat nikam do zahraničí. Připadalo mi důležité fixovat a dokumentovat, co u nás lidé prožívají. Nadhled a odstup si pak mohou dopřát moji čtenáři. Možná jsou naše texty takový kompost, z něhož vyrostou květy reflexe. Jde o to zachytit fakta a jména, emoce i myšlenky. Třeba to jednou bude někdo číst – a díky tomu se možná podaří, že se už takové věci nebudou dít.
Píšete ve válce ještě poezii?
Poezii píšu, ale hodně málo a zřídka. Mojí poezií jsou teď reportáže.
Některé básně z vaší prvotiny vyšly i česky v časopisu Plav. Je ale titulní rostlinou vašeho debutu pampeliška, jak naznačuje český překlad, nebo spíš bodlák, jak to pojímá překlad anglický?
Je to zkrátka plevel, který se lidé snaží vymýtit ze zahrad, ale zároveň je to nádherná rostlina. Nakonec to přece jen bude spíš nějaký bodlák. Ovšem pampelišky jsem vždycky vnímal jako přesně takový druh plevele… Než maminka našla nějaký recept na pampeliškový med.
Související
-
Zapojit empatii a oprostit se od předsudků. Psal jsem z obecně lidské zkušenosti, říká A. Sevruk
Co všechno musí lidé na Ukrajině přežít? Kolik zla, trápení a smrti snese člověk, rodina, národ? I k těmto otázkám vybízí román Evropanka.
-
Vyšla kniha o modernistické architektuře Ukrajiny. Mladí architekti tak chtějí zahájit diskusi
Autoři fotografické knihy, věnované opomíjenému dědictví poválečné architektury na Ukrajině, chtějí ukázat, že i v sovětském období vznikaly hodnotné stavby.
-
V naší rotě se lidi sami přirozeně vytřídí. Vybírat si nemůžu, vysvětluje dokumentarista Sencov
Oceňovaný režisér a v současné době voják, poručík Ukrajinské armády Oleh Sencov, přijel na karlovarský filmový festival.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
![ze_světa_lesních_samot.jpg ze_světa_lesních_samot.jpg](https://vltava.rozhlas.cz/sites/default/files/styles/cro_3x2_mobile/public/images/30211a0c09767f56cedafa33e6481497.jpg?itok=KWqo-X-T)
![](https://vltava.rozhlas.cz/sites/default/files/styles/cro_1x1_mobile/public/images/1cbf078c2113e4a20ba2b4185c2821e2.jpg?itok=FkhfJLo4)
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.