Mít si kam sednout: Nejjednodušší cestou, jak pozvat lidi do veřejného prostoru, jsou židle
Projekt Pražských židlí a stolků, který vznikl na IPR Praha, ukazuje princip, který se netýká jen veřejných prostranství, ale architektonického prostředí celkově. Mohli bychom ho nazvat jakousi empatií, vstřícným gestem prostředí, které znamená pozvání do něj. Schopností architektury poskytnout a nabídnout člověku to, co potřebuje, co ho potěší. A může to být drobnost: třeba jen příležitost k posezení.
Když si vybavíme různé každodenní situace, uvědomíme si, jak právě možnost sednout si je vítaná, jak často mile překvapí. Může to být venkovní sezení u vstupu do domu určené pro návštěvu nebo kolemjdoucí, zídka uzpůsobená a nabízející se k usednutí či místo pro odpočiinek při stoupání do dlouhých schodů, stejně jako vyhlídka v přírodě, třeba jen s kládou.
Možnost pobývat venku
Možnost setkávat se venku, pobývat venku, resp. dělat venku to, co jinak vykonáváme spíše v uzavřených prostorách, je jednou ze základních vlastností veřejných prostranství. Ne náhodou se pro některá z nich používá příměr „venkovní obývací pokoj“.
Pro to musí ale veřejné prostranství něco nabídnout. Pobytová kvalita je samozřejmě výsledkem celkového řešení, ať už nového prostranství či revitalizace. Často ale stačí i málo (anebo dočasně stačí – protože v danou chvíli není možné, například kvůli penězům, provést komplexní změny).
Takovým jednoduchým nástrojem bývá zpřístupnění místa, kam se z různých důvodů nebylo možné dostat, někdy jeho zklidnění, například od dopravy, a někdy jen vytvoření zdánlivě banální situace – mít si kam sednout.
Židle volně k užití
Při přípravě projektu jsme vycházeli z praxí odzkoušených metod různých zahraničních měst. Například když jsem byla na Fullbrightově stipendiu v New Yorku, bedlivě jsem tam podobný program studovala, scházela se s lidmi, kteří ho organizovali, a tyto znalosti se pak propsaly do způsobu, jakým jsme program nastavili v Praze.
Zjednodušeně řečeno je systém založený na tom, že město pořídí a dodá na nějaké místo židle a stolky (a obnovuje poškozené či nahrazuje ztracené) a místní správce, což může být instituce v blízkosti, místní komunita apod., se o ně stará. To znamená, že je buď na noc svazuje řetězem, nebo sklízí do budovy. Zároveň je má takříkajíc v zorném úhlu a i přes den má přehled.
Podstatou programu je, že židle nesmí sloužit komerci, tj. na rozdíl od venkovních sezení restaurací si nemusíte nic kupovat a můžete je užívat svobodně. Jíst, číst si, setkávat se, pracovat…
Chcete další sezení?
Dnes, po šesti letech, je v Praze rozmístěno asi 2000 židlí a 500 stolků, a když započteme všechna místa, i ta, kam budou nově rozvezeny během letošního jara, budou zhruba v devadesáti lokalitách. Program byl navíc v posledním roce rozšířen o tzv. Pražské židle a plácky, kde se pomocí židlí a stolků cíleně testuje potenciál veřejných prostranství pro případné změny.
Na webu je možné najít detailní informace o projektu, jak pro uživatele, kteří zde uvidí místa, kde je najdou, tak případné zájemce o jejich umístění.
Související
-
Židle nebude sedět v koutě. V re-use centrech zachraňují věci, které by jinak šly na skládku
Re-use centra jsou ostrovy pozitivní deviace, kde bují alternativní materiální kultura 21. století.
-
Anna Beata Háblová: Veřejný prostor je obývací pokoj nás všech
Zkoumá opomíjené prostory měst. Měli bychom se jich obávat, nebo je vítat? A co dnes ohrožuje veřejný prostor?
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
