Anna Beata Háblová: Veřejný prostor je obývací pokoj nás všech

Anna Beata Háblová
Anna Beata Háblová

Zkoumá opomíjené prostory měst. Měli bychom se jich obávat, nebo je vítat? A co dnes ohrožuje veřejný prostor?

Na podzim jí vyjde kniha Nemísta měst, kterou sama označuje za žánrový experiment. Ačkoli se jedná spíše o literaturu faktu, každou kapitolu uvádí mikropovídka. Rozkrývá opomíjené, pomíjivé a míjející prostory měst, kterým říká „nemísta“. Mohou být ztracená, skládkovací, tranzitní, dočasná a virtuální. Přemýšlí v té souvislosti také o veřejném prostoru, obává se o jeho budoucnost:

Dnešní veřejný prostor je čím dál tím víc kontrolovaný a hlídaný. Ztrácí se prostory svobody ve městě.

Varuje, že pokud si město veřejný prostor nebude hlídat, bude postupně rozparcelovaný na soukromé zájmy. Navrhuje, aby se o něm uvažovalo jako o obývacím pokoji města. Může tak ale začít uvažovat společnost, o které Háblová tvrdí, že je stále více individualizována? „Tendence k tomu, přijmout město za své, starat se o něj, už tady jsou. Spousta mladých lidí v menších městech má nejrůznější projekty, které oživují veřejný prostor.“

Ilustrace z knihy Města zdí

Nemíst se dotkla už ve své předchozí knize Města zdí. Vznikají totiž podle ní i kvůli výstavbě obchodních center, kterými se v této publikaci zabývá. Je kritická k tomu, jakým způsobem jsou většinou stavěna: „Největší problém vidím v tom, že jsou to do sebe uzavřené stavby, mají špatné měřítko a nesouvisí s prostředím.“ Nejhorší jsou podle ní lokality za městem, kam člověk jezdí do obchodu jako do cíle. „Jakmile je obchod jako cíl, tak to není úplně dobře.“

Anna Beata Háblová: Já, Transgas

Budova Transgasu

Narodil jsem se roku 1978. Byl pochmurný den, přes město přehozená deka mraků.

Po sbírkách Kry a Rýhy vydala třetí básnickou knihu – Nevypínejte. Poezii považuje za jedno velké nemísto: „Už když vzniká, dostává se člověk do určitého duševního stavu, který je velmi nepraktický a nemístný.“ Přestože se v jejích básních vyskytují architektonické motivy, k architektuře a poezii přistupuje jako ke dvěma odděleným světům: „Buď píšu poezii a jsem v nepraktickém modu, kdy víc lelkuju, bloumám, poflakuju se, anebo píšu odborné texty, kdy mám více zapojenou levou hemisféru, která je logičtější.“