Místa k přemýšlení. Jak se do myšlenkového díla propisuje prostředí, kde vzniklo?

22. prosinec 2020

Když zkoumáme vliv architektury na život člověka, jednou ze zajímavých cest je sledovat, v jakém prostředí vznikala významná myšlenková díla. A je nepochybné, že prostředí, v němž se rodila, se do nich nějakým způsobem propisuje.

Někdy autoři sami popisují způsob, jakým je místo pobývání ovlivnilo – třeba Karel Čapek svůj vztah k vile a hlavně její zahradě na pražských Vinohradech či domu ve Strži u Dobříše nebo Hermann Hesse k jeho domu ve švýcarské Montagnole. Častěji jsou ale v díle otisknuta skrytě a je dobrodružství tyto stopy v díle hledat. Kromě toho ale existují specifická místa a stavby, které už od počátku vznikly, jako útulny pro práci. Jako „stroje na myšlení“.

Logo

Útulny myslitelů byly často stavěny programově a jejich forma reprezentovala obsah myšlení. To platí třeba pro formu lidové chatrče, která ztělesňovala v chatách Martina Heideggera, Ludwiga Wittgensteina, Henryho Davida Thoreaua či Jeana-Jacquese Rousseaua, ontologický směr jejich filosofie – hledání podstaty bytí. Martin Heidegger často popisuje vztah svojí filosofie a místa, říká například: „V hluboké zimní noci, kdy divoká sněhová bouře zuří kolem chaty a zahaluje a zakrývá všechno, je ideální doba pro filozofii. Pak musí být její otázky jednoduché a zásadní. Práce s každou myšlenkou může být jen těžká a přísná. Boj o zformování něčeho do jazyka je jako odpor jedlí tyčících se proti bouři.“

Logo

Carl Gustav Jung vystavěl svoji věž v Bollingenu na břehu jezera, protože voda pro něho měla symbolický význam, souvisela se sny, citlivostí, samotou. Myšlenky Friedricha Nietzscheho získávají na čistotě, když poznáme malou světnici, kterou si pravidelně pronajímal v Sils Maria. Umístění chaty přírodovědce Arne Naesse na nepřístupném ostrohu skal v Hallingskarvet Mountains v Norsku, na hraně možností lidské existence, zase vyjadřuje zdroj autorovy hlubinné ekologie, která se snaží člověka přivést k uvědomění, nakolik je součástí celku ekosystému, a nakolik je také částí zranitelnou.

Logo

Tato místa bychom měli chránit, ať už jako institucionální památkové objekty, anebo přirozeně, jako cenná místa, a je-li to možné, tak i s jejich bezprostředním okolím. Protože jestli máme něco ochraňovat a cenit si, pak jsou to myšlenky. Důležité je ale pochopit, co vlastně chráníme, a proč. Architektonického památky totiž nezachováváme jenom pro jejich samotnou materii, ale především pro informaci, kterou v sobě uchovávají. A u takovýchto míst, o kterých zde mluvíme, je touto informací právě jejich vztah k obsahu duševního díla. Způsob interpretace těchto míst by nám tedy měl pomoci poznat a prožít prostředí, od kterého se myšlenky odrážely, ke kterému se vztahovaly. Znamená to nekonzumovat autorovo myšlenkové dílo jako pouhý výsledek, ale ocitnout se – v určitém smyslu spoluúčastně – na cestě jeho vzniku. Cestě vnitřní, i vnější. A soustředit se nejen na dům, ale především na celkové prostředí: výhled z oken, kontury ulice, siluety věží, hřbety hor, horizont lesa, poryv větru, cáry mlhy, cestu, po které se k domu chodilo, charakter okolní krajiny i lidí v něm.

Spustit audio

Související