Místa k přemýšlení. Jak se do myšlenkového díla propisuje prostředí, kde vzniklo?
Když zkoumáme vliv architektury na život člověka, jednou ze zajímavých cest je sledovat, v jakém prostředí vznikala významná myšlenková díla. A je nepochybné, že prostředí, v němž se rodila, se do nich nějakým způsobem propisuje.
Někdy autoři sami popisují způsob, jakým je místo pobývání ovlivnilo – třeba Karel Čapek svůj vztah k vile a hlavně její zahradě na pražských Vinohradech či domu ve Strži u Dobříše nebo Hermann Hesse k jeho domu ve švýcarské Montagnole. Častěji jsou ale v díle otisknuta skrytě a je dobrodružství tyto stopy v díle hledat. Kromě toho ale existují specifická místa a stavby, které už od počátku vznikly, jako útulny pro práci. Jako „stroje na myšlení“.
Útulny myslitelů byly často stavěny programově a jejich forma reprezentovala obsah myšlení. To platí třeba pro formu lidové chatrče, která ztělesňovala v chatách Martina Heideggera, Ludwiga Wittgensteina, Henryho Davida Thoreaua či Jeana-Jacquese Rousseaua, ontologický směr jejich filosofie – hledání podstaty bytí. Martin Heidegger často popisuje vztah svojí filosofie a místa, říká například: „V hluboké zimní noci, kdy divoká sněhová bouře zuří kolem chaty a zahaluje a zakrývá všechno, je ideální doba pro filozofii. Pak musí být její otázky jednoduché a zásadní. Práce s každou myšlenkou může být jen těžká a přísná. Boj o zformování něčeho do jazyka je jako odpor jedlí tyčících se proti bouři.“
Carl Gustav Jung vystavěl svoji věž v Bollingenu na břehu jezera, protože voda pro něho měla symbolický význam, souvisela se sny, citlivostí, samotou. Myšlenky Friedricha Nietzscheho získávají na čistotě, když poznáme malou světnici, kterou si pravidelně pronajímal v Sils Maria. Umístění chaty přírodovědce Arne Naesse na nepřístupném ostrohu skal v Hallingskarvet Mountains v Norsku, na hraně možností lidské existence, zase vyjadřuje zdroj autorovy hlubinné ekologie, která se snaží člověka přivést k uvědomění, nakolik je součástí celku ekosystému, a nakolik je také částí zranitelnou.
Tato místa bychom měli chránit, ať už jako institucionální památkové objekty, anebo přirozeně, jako cenná místa, a je-li to možné, tak i s jejich bezprostředním okolím. Protože jestli máme něco ochraňovat a cenit si, pak jsou to myšlenky. Důležité je ale pochopit, co vlastně chráníme, a proč. Architektonického památky totiž nezachováváme jenom pro jejich samotnou materii, ale především pro informaci, kterou v sobě uchovávají. A u takovýchto míst, o kterých zde mluvíme, je touto informací právě jejich vztah k obsahu duševního díla. Způsob interpretace těchto míst by nám tedy měl pomoci poznat a prožít prostředí, od kterého se myšlenky odrážely, ke kterému se vztahovaly. Znamená to nekonzumovat autorovo myšlenkové dílo jako pouhý výsledek, ale ocitnout se – v určitém smyslu spoluúčastně – na cestě jeho vzniku. Cestě vnitřní, i vnější. A soustředit se nejen na dům, ale především na celkové prostředí: výhled z oken, kontury ulice, siluety věží, hřbety hor, horizont lesa, poryv větru, cáry mlhy, cestu, po které se k domu chodilo, charakter okolní krajiny i lidí v něm.
Související
-
Pražská magistrála není silnice. Proč ji vnímáme spíše jako dálnici než městskou ulici?
Architektura ovlivňuje fyzické i duševní zdraví, kvalitu práce, podobu mezilidských vztahů, a tak dál. Není mnoho rozměrů života, na které nemá prostředí okolo nás vliv.
-
Architektura může propojovat naši existenci s universem. Jaký má prostředí vliv na kvalitu života?
Prostředí, ve kterém se každodenně pohybujeme, má pro náš život větší význam, než si mnohdy uvědomujeme. Abychom mohli ovlivňovat jeho kvalitu, musíme ho napřed pochopit.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
