Milostné hrátky neznají vítěze ani poraženého

Mezi ně rovněž patří španělská komedie Druhá strana postele, záměrně se opírající o běžná klišé známá z červené knihovny, pohrává si s kýčovitými situacemi, aby z nich vytěžila zvláštní, někdy pravda trochu zvrhlý půvab. Triviální milostná zápletka, rozehraná mezi dvěma spřátelenými mileneckými dvojicemi (s výsledným ponaučením, že ani případné promíchání partnerů nevadí, protože zůstává "v rodině"), je obohacena skromnými tanečními a pěveckými výstupy, záměrně neumělými a realizačně skromnými. Písňové texty přitom dále rozvíjejí právě řešené problémy, hrdinové se v nich svěřují se svými úvahami i úmysly, zvažují budoucí dění. Hudební doprovod Roquo Banos se vyznačuje popíkovou příjemností a vyhýbá se jakékoli osobitosti.

Španělský film Druhá strana postele|foto: kino.tiscali.cz

Vyprávění, soustředěné na mužské postavy Javiera a Pedra (Ernesto Alterio, Guillermo Toledo), oživuje běžná schémata jako směšně nadsazené žárlení a podezíravost, rozehrává osvědčené žánrové zápletky postavené na zveličovaném utajování skutečného stavu. Jednotliví partneři střídavě netuší, jak se jejich známosti vlastně vyvíjejí, nevědí, že svého soka (či sokyni) vlastně důvěrně znají. Zaznamenáme několik nevinných odkazů na ryze španělské "samcovství".

Tyto milostné hrátky plné omylů a nedorozumění, kdy si hrdinové postupně vyměňují i prožívané pocity, aniž by byla naplněna potřeba pomstychtivosti, samozřejmě čerpají z bohaté tradice zejména francouzského divadelního bulváru 19. století, ale zpětně lze kořeny sledovat až k Shakespearovi nebo dokonce antice. Režisér Emilio Martinez Lázaro (ve spolupráci s scenáristou Davidem Serranem) nově vnesli jen motiv odlišné sexuální orientace, případně bisexuality, rovněž ovšem na úrovni dosti planého tlachání.

Hrdinové filmu Druhá strana postele|foto: kino.tiscali.cz

I když tento snímek ve Španělsku získal mimořádný divácký ohlas, sotva lze očekávat, že téhož dosáhne i v českých podmínkách. Dějová osnova je totiž sestavena těžkopádně, opírá se o přemíru statických dialogů, herectví zdůrazňuje výrazovou přepjatost, ba mimické pitvoření, které hraničí s karikováním. Avšak zábavy se dočkáme pomálu, pokud krajně nesnížíme naše očekávání. Je možné, že příběh měl být záměrně banální, že banalita měla být povýšena na důležitý výrazový princip, ve zkresleném odrazu připomínající dávná melodramata (a nebo také filmy Almodóvarovy), jak nasvědčuje barevné ladění.

Kameraman Juan Molina zdůrazňuje kontrasty nejen nasvětlením a stínem, ale také mezi záměrně jednolitými barevnými plochami v interiérových záběrech. Avšak zvolená výrazová stylizace není důsledně uplatňována a domýšlena. Předmětem satirického zacílení je sice prázdná banalita lidského žití, zúženého na pudové sexuální podněty, ale bohužel banální a nudné je i samotné zpracování.