Milostné básně magického tvůrčího gesta

Vysloví-li se jméno této dnes po celém světě nejčtenější a nejvíce ceněné ruské básnířky 20. století, okamžitě se každému jejímu českému čtenáři vybaví i jméno Jany Štroblové, překladatelky a autorky, která k nám Cvětajevovou uvádí již téměř čtyřicet let a která připravila i vyšehradský výbor. Třebaže Štroblová pochopitelně neměla a nemá na Cvětajevovou monopol - připomeňme v této souvislosti i velmi zdařilé překlady Hany Vrbové, Jana Zábrany či Jiřího Honzíka -, ono vervní pulzování básnířčiných veršů, jejich staccatový rytmus podřízený tepu vzrušeného srdce a plápolu planoucí duše se právě jí podařilo evokovat tak vynalézavě a uhrančivě, že tím otevřela nové výrazové možnosti i pro původní českou poezii.

Její nejčerstvější výbor obsahuje 56 básní a je soustředěn na verše milostné, které ostatně tvoří převažující část lyrické tvorby Mariny Cvětajevové a jsou pro ni nejcharakterističtější. Překladatelka se ale tentokrát záměrně vyhnula nejznámějším básnířčiným opusům s tímto zaměřením - poemám, jež vznikly ve dvacátých letech v Praze a které nalezneme takřka ve všech předchozích českých cvětajevovských výborech. Představuje nám především lyriku jejích prvních sbírek z let 1916 až 1921. Několik básní vzniklých v době pražské a pařížské emigrace je zde pak zařazeno proto, aby ozřejmily směr autorčiných lásek i jejího psaní - "od skutečnosti ke snu, od země k nebi". K výstižné autorčině charakteristice životní i tvůrčí intence Mariny Cvětajevové dodejme, že při pozornější četbě takto komponovaného souboru si může čtenář navíc uvědomit i svébytné básnické gesto autorky - to, že její poezie vždy hraničí s magií. Tím nemám ani tak na mysli vnitřní kouzlo veršů, jako spíš funkci, kterou v nich na sebe bere jazyk, řeč.

Sbírka "Pij, duše, co hrdlo ráčí"|foto: Nakladatelství Vyšehrad

Marina Cvětajevová nechrlí gejzíry metafor a obrazů, ale zaklíná - sebe i ty, k nimž se obrací. Její básně jsou dramatickým jiskřením mezi já a ty. To, že Cvětajevová bez ustání někoho milovala, že vedla milostnou korespondenci s básníky, s nimiž se nikdy osobně nesetkala, že na své milence povyšovala i lidičky, kteří jí nesahali ani po kotníky, a někdy dokonce jen chiméry, to myslím nebylo motivováno jen její potřebou milovat, ale právě i potřebou intenzivního dialogu. Takové komunikace, při níž se "já" vymezuje neustále novým a novým pojmenováváním a sebedefinováním a "ty" je vysekáváno z beztvarosti sekerou příkazů, nařízení, proseb a zaříkání. Řeč se v těchto pulzujících silokřivkách mezi já a ty proměňuje ve tvůrčí gesto s ambicemi takřka božskými.

Marina Cvětajevová svými verši dosáhla toho nejvyššího, čeho básník vůbec dosáhnout může: co do nich zahrnula, vytrhla z času a přenesla do věčnosti.