Mikuláš Medek klasikem?

Můžeme se tedy ptát po příčině, proč se tak - zcela samozřejmě - nestalo již dříve. Důvodem může být jednak přežívající a poněkud deformované vnímání Medka především jako "zakázaného" autora z dob totality. Druhý důvod s tím prvním úzce souvisí, týká se však spíše odborné veřejnosti - jejím dosavadním úkolem bylo pohled na Medka oprostit právě od vlastních minulých dezinterpretací, daných před rokem 1989 "konspirativně jinotajnou" obhajobou malířovy práce ve vztahu k tehdejším ideologickým a politickým danostem, či - později - naopak zdůrazňováním mimouměleckého faktoru "nesmiřitelnosti", či dokonce "odbojnosti" veškerého autentického, neznormalizovaného umění.

Ukázka díla Mikuláše Medka|foto: galerierudolfinum.cz

Aniž by současná teorie a historie umění chtěla či mohla Medkovo dílo vyjímat z dobového kontextu estetického a ideologického (např. specifičnost dopadu a ohlasu surrealismu, existencialismu či strukturální malby v českém intelektuálním a uměleckém prostředí či etická rozporuplnost samotné situace 50. a 70. let), je nyní už možné a nutné vnímat je samo o sobě. Tedy i natolik bezprostředně, jak to činí mladá generace, pro niž se Medek stává klasikem zcela přirozeně, a to i s riziky, které z takovéto danosti vyplývají. Ostatně je to právě mladá generace, která si teď poprvé (neboť předchozí velká Medkova retrospektiva proběhla v Praze už před dvanácti lety) může učinit ponětí o rozsahu, intenzitě a proměnách autorova díla.

Z hlediska tohoto nového pohledu může spontánní divácké recepci jistě napomoci ne zcela samozřejmé (neboť pracnou precizností, jakož i tvůrčí bolestností nastejno vykoupené) spojení evidentní významovosti obrazů a jejich maximální výrazové "dotvořenosti" ve smyslu estetickém. Medkova práce s kompozicí, strukturou i koloritem dala vzniknout dílům nadaným krásou jakožto estetickou kategorií mimo čas a prostor. Z dnešního pohledu se tak mohou jevit nepochopitelnými, leč proto stále varovnými dobové oficiální zákazy i různé výpady "ve jménu pracujícího lidu", argumentující (a nejenom v letech sorely) arzenálem výrazů jakoby vyvstávajících z nacistických definic "zvrhlého umění". Právě na této výstavě si můžeme uvědomit jak příbuznost, tak překvapivou nespojitost, nepropojenost dob a časů. Stejně jako to, že tolik přežitý, pragmaticko-cynickou současností až kamsi k uměleckým mýtům odsouvaný obraz "osamělého, trpícího a zneuznaného génia" je historicky vzato velmi nedávný. Od Medkovy smrti nás dělí necelá tři desetiletí.

Mikuláš Medek: Hostina (Olej a tuš na plátně, 1950)|foto: galerierudolfinum.cz

Leč časy se mění směrem k zadostiučinění. Ojedinělost současné výstavy je dána především unikátností souboru zhruba 150 obrazů, které nepocházejí jen ze stálých expozic domácích galerií, ale i ze soukromého majetku veřejných zahraničních sbírek i jednotlivců, mezi nimiž se pochopitelně nalézá množství děl u nás dosud nevystavených. Připomeňme ještě, že výstava, trvající do 18. srpna, je obohacena nebývalým množstvím doprovodných programů, tedy přednášek, koncertů, "medkovského" sympozia či vzpomínkového setkání.