Mezi psychiatrií a obrazy. Společné výlety na výstavy bývaly pro mé pacienty prvním setkáním s uměním, říká lékař a galerista Libor Gronský

Odmala kreslil a zajímal se o hudbu a knížky, zároveň ale v Olomouci studoval lékařskou fakultu. Po státnicích se na děkanátu rozhlížel, kam by mohl jít pracovat, a došlo mu, že jeden z mála nekrvavých lékařských oborů je psychiatrie. „Navíc legitimní formou léčby je tu muzikoterapie a arteterapie, a já věděl, že v psychiatrii mohu všechny zájmy skloubit,“ říká Libor Gronský. Jeho kroky tak vedly do psychiatrické léčebny ve Šternberku, kdy si postupně udělal atestace.

Co znamená válka? Dětem to často nikdo nevysvětlí

Dnes, ve svých čtyřiašedesáti, už dává všechnu energii své galerii Mona Lisa, již začal na konci devadesátých let budovat v centru Olomouce na místě bývalého bufetu. V současné době tu visí grafiky Jiřího Slívy, nedávno tu ale vystavoval například také ilustrátor a autor loga galerie Boris Jirků, Michal Cihlář se svými japonskými linoryty nebo sochař Michal Gabriel.

Čtěte také

Intuitivní fotografie. Kde se bere touha zachytit okamžik?

Organizaci výstav a koncertů režimu nepohodlných umělců se ale Gronský věnoval už v době studií – několikrát si za to vysloužil výslech od StB – a také později v léčebně ve Šternberku. Pracoval tam deset let, a jak ve Vizitce řekl, pro řadu hospitalizovaných pacientů byly jejich společné výlety do olomouckých galerií vůbec prvním setkáním s výtvarným uměním. Do léčebny jezdili hrát třeba Vladimír Merta nebo Iva Bittová, kulturou později zásoboval i hanáckou metropoli. Od roku 1993 do roku 2013 tu pravidelně pořádal Olomoucké kulturní léto.

Vizitkou se proplétala i Gronského lékařská odbornost v kontextu současné situace na Ukrajině. Gronský předpovídá, že v budoucnu budou České republice chybět pediatři, praktičtí lékaři i psychiatři, kteří by se postarali nejen o příchozí Ukrajince, ale i o traumatizované české děti. „O válce nemají ani potuchy a spousta rodičů si nenajde čas, aby jim vysvětlila, co se děje,“ domnívá se. Sám je k situaci na východ od nás absolutně nesmlouvavý, a to i proto, že jeho otec za druhé světové války stačil utéct před nacisty, narukoval do anglické armády a později se podílel na osvobození Československa. Podle slov Libora Gronského skončil v Sušici. „Kdyby nebylo různých dohod, Praha mohla být osvobozená dřív. Čekalo se totiž na to, až ji osvobodí Rusové.“