Mezi abstrakcí a figurálním uměním je někdy těžko čitelná hranice. Pro mě je podstatný koncert gest, říká malíř Zdenek Hůla

4. červenec 2021

„Mám rád, když můžu vytvářet věci přímo na místě, v přírodě. Nejvíc jsem spokojený se sochou v Zásmukách, je ponořená v říčce, občas se na ni jedu podívat,“ říká sochař a malíř Zdenek Hůla. Loni mu vyšla básnická prvotina, kniha dvaapadesáti obrazů – haiku, které vznikly během roku 2018 jako soubor maleb spojených s textem. I o tom mluvil ve Vizitce.

Dvě totožná plátna o rozměrech 180 krát 50 centimetrů. Jedno má Zdenek Hůla natažené v ateliéru v Kostelci nad Černými lesy, jedno v ateliéru v Praze. Zpracovává na nich totožné téma: pohled na hvězdné nebe skrz borovici, která roste za domem v Kostelci. „Je to úvaha o formě, gestu, těším se, že ty obrazy budu malovat souběžně. Obrazy z Prahy jsou totiž trochu jiné, v Kostelci je člověk víc v kontaktu s přírodou,“ vysvětlil ve Vizitce.

Zdenek Hůla: Voda

Sepětí s přírodou, (minimalistická) gesta, repetitivnost nebo kombinace umění a matematiky jsou témata, k nimž se v rozhovoru s Markétou Kaňkovou vracel opakovaně. Ať už mluvil o své zánovní knížce Zlomek dnů, v níž navazuje na téměř čtyřicet let starou zkušenost s vydáním výboru básní japonského básníka Macuo Bašóa, anebo o cyklu 365 naléhavých vzkazů. V rámci této série vytvořil během každého dne roku 1989 vždy jednu „hůlku“, v níž se odráželo gesto stromu nebo keře, se kterým se ten den potkal. V minulosti nalezené hůlky zpracovával tak, že k nim doplnil „deníkový zápis“ ve formě lístku na vlak, na tramvaj nebo třeba informaci o nástupu jeho dcery do školy. O dvacet let později, během roku 2019, se při výrobě hůlek z dubového, bukového, habrového či hruškového dřeva soustředil pouze na podobnost gesta ruky s gestem přírody.

Galerii H nahradila Setkání

Obrazy i sochy Zdenka Hůly mají v očích diváka většinou abstraktní ráz. Začínal sice jako figurální malíř, na AVU studoval v ateliéru Karla Součka, sám ale mezi abstraktním a figurálním malířstvím příliš nerozlišuje. „Cítím se být zkrátka malířem, a jestli je to malířství figurální, nebo abstraktní? Hranice jsou někdy jen těžko určitelné. Mně se třeba líbí Velázquezovy infantky, podstatný je pro mě ale hlavně ten gestický koncert a to, jaké si zvolil barvy,“ popisuje, čeho si na zcela konkrétním obraze primárně všímá.

Zdenek Hůla: Ticho

Ve Vizitce mluvil také o svém vztahu k hvězdnému nebi, o tom, proč měl potřebu po svém zpracovat da Vinciho obraz Madona ve skalách, anebo o slavné kostelecké Galerii H, již za minulého režimu založil se svým bratrem Jiřím a matematikem Josefem Volvovičem. „My jsme tu galerii spustili, ale podobu výstav si dělali umělci i návštěvníci sami,“ vzpomíná. „Bývala tam skvělá díla i skvělá nálada plná sounáležitosti a pochopení, což vycházelo ze spiklenectví daném dobou.“ V revolučním období pak bylo jasné, že galerie v tomto módu nebude pokračovat, na atmosféru její činnosti ale navázala pravidelná mezioborová setkání, pořádaná vždy druhou sobotu v září. Letošním tématem bude tělo.

Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová