Menhir stálosti

Jejich dílo nijak nepřipomíná, ani náznak Hordubala nebo Bílé nemoci, nikde „stín kapradiny“. Snad jen trochu „psána do mraků“, když nad Prahou plují oblaka. Podobá se více menhiru než pomníku, působí jako „nejskromnější umění“, takže Josefovi by se určitě líbil.

Každý z bratrů má svou stranu kamene a jeho jméno je vyvrtáno do žuly mnoha děrami, z nichž některé se uprostřed setkávají. Tak uvnitř toho tvrdého kamene, toho tvrdého světa, zůstali spolu a nic je nevyvrátí.

Mám rád pomníky, které člověk musí trochu zkoumat, aby objevil jejich smysl, nebo si ho vyložil po svém. V Praze mezi takové pomníky asi dva měsíce patřil pomník Johannu Wolfgangu Goethovi od sochaře Jiřího Davida. Vztyčen byl poblíže Národního divadla u Goethe-Institutu.

Dnes po jeho soklu zbyl na dlažbě jen neznatelný čtverec. Pomníkem byl už sám sokl, který Goethemu patříval už v Karlových Varech, když ještě Goethe stával v centru města před Grandhotelem Pupp. Klasickou bustu vytvořil v roce 1883 sochař Adolf von Donndorf ze Stuttgartu, a umístil ji na neorenesanční mramorový postament.

Po druhé světové válce silným protiněmeckým náladám neušel ani klasik Goethe, a rovněž byl odsunut - do depozitáře městského muzea. Až po čase se mohl nenápadně vynořit na úplně jednoduchém soklu na odlehlém místě Puškinovy stezky. Původní postament někde zmizel.

Vynořil se teprve nedávno, když na něj narazil bagrista při stavbě parkoviště. Na dobou a bagrem podrásaný postament sochař David umístil před Goethe-Institutem na svislo stavební kolečko, v němž navzdory zemské tíži výtvarně nakupil různý civilizační odpad, z něhož vyčnívaly tři svazky Goethových spisů.

Jiří David o svém ne-pomníku mluvil jako o pouličním Charónovi, který veze naši realitu do zásvětí. Přestože Goethe-Institut měl na pomník povolení, z magistrátu přišel příkaz, že musí být odstraněn, protože „představuje překážku pěšímu provozu s ohledem na bezpečnost a zdraví občanů“. Záporně se k pomníku postavili také památkáři v obavě, že „dlouhodobé umístění díla na současném místě by mohlo zatížit celkovou architektonickou kompozici rozvinutých uličních průčelí…“ a tak dále.

Hned jsem nasedl do vlaku a jel do Prahy a investigativně zjistil, že: pomník chodcům nijak nepřekáží, protože stojí v rozšířeném místě chodníku, a subtilní Davidovo kolečko architektoniku domu nezatěžuje, nýbrž odlehčuje. Za několik dnů už pomníku nebylo.

Nad tou tupostí magistrátu jsem pocítil zlobu a vztek. Pak mi ale došlo, že součástí pomníku je také beznaděj ze zmařeného díla, která patří k symbolice Davidova kolečka. Menhirem stálosti je pouze mramorový fundament, na němž přibudou další šrámy a zase se někde vynoří.