Maxipes Fík i Králíci z klobouku. Libuše Čihařová získala cenu za celoživotní přínos animovanému filmu
Libuše Čihařová patří k velkým osobnostem československé animace. Se svými kolegy spolutvořila její slavnou tradici. V roce 1951 nastoupila jako animátorka do studia Bratři v triku, kde se postupně propracovala na pozici scenáristky a režisérky. Spolupracovala přitom s takovými umělci, jakými byli například Vladimír Jiránek, Zdenek Seydl, Adolf Born, Olga Čechová, Jitka Valtrová nebo Jiří Šalamoun. A jak řekla v rozhovoru pro vltavskou Mozaiku, se všemi byla radost tvořit.
Na Mezinárodním festivalu animovaného filmu Anifilm v Třeboni dostala ocenění za celoživotní přínos tomuto kinematografickému odvětví. Právem. Celý svůj profesní život obětavě sloužila umění, a dnes jsou její snímky známé a oblíbené po celém světě.
Chůze a běhy, všudypřítomný vichr a hlavní česká cena. Vít Pancíř bodoval na Anifilmu
V nové české soutěžní sekci Mezinárodního festivalu animovaných filmů Anifilm v Třeboni vyhrál režisér Vít Pancíř. Spolu s Václavem Krejčím nakreslil a natočil film, který si cenu určitě zaslouží. Už jen tím, že se současné animované produkci poněkud vymyká. Jmenuje se Chůze a běhy, a jak jeho autoři říkají, je to klasický „kresleňák“. O současné situaci české animované tvorby, o třeboňském festivalu, ale hlavně o svém filmu mluvil Pancíř ve vltavské Mozaice.
V Třeboni ráda zavzpomínala například na osmdesátá léta minulého století. „Profesně to pro mě byla příjemná doba. Dospěla jsem do stádia, kdy už jsem mohla současně animovat i režírovat, mohla jsem dělat svoje vlastní filmy. Studio Bratři v triku bylo tehdy republikou v republice, nebyly tu žádné politické půtky nebo třenice. Ve studiu sedělo pouhých pět soudruhů na sto dvacet lidí. A i oni byli slušní lidé,“ pochvaluje si s tím, že podobná atmosféra tam panovala už od začátku let padesátých. „Měli jsme tu politický klid, vlastně jsme všichni byli jedna velká rodina. Toho jsme si nesmírně vážili,“ říká k tomu. „Navíc koncem padesátých let přijel z Ameriky Gene Deitch, od kterého jsme se taky hodně naučili. On se u nás zjevil z kolébky animovaného filmu a přivezl s sebou jiný pohled na animovaný film, především na jeho rychlost,“ vzpomíná dál Libuše Čihařová.
A kdo že ji v jejích začátcích ovlivnil nejvíc? „Především Zdeněk Smetana, ke kterému jsem po příchodu do studia Bratři v triku byla přidělena, a pak Václav Bedřich. Tehdy neexistovaly žádné filmové školy, tak jsme se filmařské abecedě učili za pochodu přímo na místě. Současně do nás byla očkována i láska ke kreslenému filmu a k animaci,“ doplňuje.
Podle filmařky je nesmírná škoda, jak studio Bratři v triku skončilo. „Byla to zavedená instituce se spoustou talentovaných zaměstnanců, ať už animátorů nebo režisérů. Ztratili jsme rodinné stříbro, které se bude těžko nahrazovat,“ stýská si.
Jak si Gene Deitch kvůli pražské lásce neohlídal Oscara
Gene Deitch patří k velkým osobnostem animovaného filmu. Filmy jsou jeho život. Za svých téměř čtyřiadevadesát let jich stihl natočit a zprodukovat ohromné množství – a posbíral za ně i spoustu cen. Většinu z nich má vystavených doma v obýváku. Je na ně hezký pohled; mnohem raději, než o cenách, mluví ale Deitch o lidech, bez nichž by je neměl. Jeho kniha Z lásky k Praze je takových lidí a lidiček plná. O knize i svých „hrdinech“ mluvil známý filmař ve vltavské Mozaice.
A plány paní Libuše Čihařové do budoucna? „Hodně cestuji, což je současně inspirace pro moje malování. Jen tak pro radost vytvářím hlavně akvarely. Možná si tím kompenzuji skutečnost, že při práci režisérky jsem neměla kdy dělat filmy jako výtvarnice. Coby režiséři jsme se vždycky přizpůsobovali jiným výtvarníkům, vlastně jsme se na určitou dobu stávali jimi samotnými. Jinak by animované filmy režírovat nešlo,“ vyznává se režisérka, animátorka a taky dlouholetá pedagožka Libuše Čihařová, čerstvá držitelka ceny za celoživotní přínos animovanému filmu.
