Chůze a běhy, všudypřítomný vichr a hlavní česká cena. Vít Pancíř bodoval na Anifilmu

9. květen 2018

V nové české soutěžní sekci Mezinárodního festivalu animovaných filmů Anifilm v Třeboni vyhrál režisér Vít Pancíř. Spolu s Václavem Krejčím nakreslil a natočil film, který si cenu určitě zaslouží. Už jen tím, že se současné animované produkci poněkud vymyká. Jmenuje se Chůze a běhy, a jak jeho autoři říkají, je to klasický „kresleňák“. O současné situaci české animované tvorby, o třeboňském festivalu, ale hlavně o svém filmu mluvil Pancíř ve vltavské Mozaice.

„Tenhle snímek vznikal dlouho. Nejdřív se přepracovával scénář, pak jsme hledali koproducenty, čekali na grant, trochu se měnila forma filmu, takže jsme finišovali těsně před festivalem,“ vysvětluje anabázi tvorby dílka s názvem Chůze a běhy. Původně mě být víc experimentální, postupně se tvůrci dohodli na klasickém kresleném animovaném filmu. „Je to vlastně takové retro, na papíry kreslená klasická animace, byť jsme počítače využili, ale jen technicky. Vstupovat do zajímavé grafiky Václava Krejčího by byla škoda,“ myslí si režisér.

I s osmdesátkou na krku mají velké plány. Juraj Jakubisko a Hynek Bočan oslavili kulatiny, ale hledí dopředu

Juraj Jakubisko

Dva významní českoslovenští filmoví tvůrci, režiséři Hynek Bočan a Juraj Jakubisko, dovršili osmou dekádu života a s dobrým pocitem se mohou ohlížet. Jejich dílo, které si u nás i ve světě už dávno žije vlastním životem, je, bez nadsázky, velké. Oba jsou přitom stále v pilné práci nebo aspoň v jejích přípravách. Nejen o tom mluvili ve víkendové vltavské Mozaice.

Navíc chtěl znovu oživit formát krátkého programového filmu, který pomalinku mizí, i na školách jsou prý studenti často vedeni spíše experimentálním směrem. „K tomu desetiminutová stopáž není zrovna praktická. Kina jako předfilmy tyhle snímky nehrají, do televize se nehodí. Takže tvůrci raději pracují na jiných formátech,“ vysvětluje Pancíř.

Dalším tématem, ke kterému se vyjádřil, byla úroveň současné české animované kinematografie. „Tady se pořád operuje s tradicí české animované školy, s tím, jak slavný to je pojem. Byl, ale to všechno zmizelo. Je pravda, že Státní fond kinematografie má v tuhle chvíli peníze i na animovanou tvorbu, je pravda, že škol animace a animačních kateder na filmových školách je u nás hodně, ale, bohužel, těch filmů vzniká jenom málo.

Daniela Kolářová: Spojení herců a studentů může leccos dokázat

Daniela Kolářová

Alena z Noci na Karlštejně, Doubravka z Léta s kovbojem, paní Lavičková, která chce chalupu Na samotě u lesa nebo Kateřina z Takové normální rodinky – to všechno je Daniela Kolářová.

Otázka je, kam se ti absolventi po školách vydávají,“ ptá se Vít Pancíř. Potíž je podle něj i v odklonu od poctivé přípravy, včetně zaměření na kvalitní dramaturgii. „Asi je v tom vliv počítačů a internetu, žánrové filmy a přesně vymezené formáty mizí,“ hodnotí režisér.
A zpátky k filmu Chůze a běhy, respektive k jeho příběhu. Hlavními hrdiny je tu pár postav od mileneckého páru přes slavného sportovce a starou paní s láskou pečující o kytku v okně až po žebráka, které spojuje jeden dům a jeho nároží.

Šlo mi o průřez různým věkem lidského života a o motivace různých generací k životu. K tomu tu pořád fouká silný vítr. Pro mě je to motivace k životu, hybatel našeho konání. Život je pohyb – jinými slovy: pokud člověk žije, potřebuje se pohybovat, potřebuje někam směřovat.
Vít Pancíř

Dodává, že film by měl působit intuitivně, po zhlédnutí by si ho měl divák zpětně poskládat v hlavě.

Na Anifilm v Třeboni přitom režisér nedá dopustit. „Každý rok se tu setkávají lidé z oboru, jsou tu k vidění zajímavé filmy, můžeme se srovnávat se zahraničím. Význam téhle akce je velký,“ pochvaluje si čerstvý držitel hlavní ceny festivalové soutěžní sekce Český obzor Vít Pancíř.

Spustit audio