Maxim Gorkij: Měšťáci. Ze života vážené rodiny v předvečer zásadních společenských změn

Název Gorkého dramatického debutu v originále zní Meščane (Мещане), což bylo v ruštině označení stavu, který svým výnosem určila Jekatěrina II. v roce 1775. Označoval ty obyvatele měst, kteří měli menší kapitál než 500 rublů. Tedy jakási střední třída mezi drobnými řemeslníky a bohatšími kupci a továrníky. Měli svou vlastní samosprávu. Některá jejich právní omezení padla roku 1905, jiná platila až do roku 1917.

A právě do rodiny představitele této třídy nás přivádí Gorkij ve své hře z roku 1901. Na individuálních osudech členů jedné široké domácnosti se snaží postihnout výbušnou, neudržitelnou situaci v předvečer zásadních společenských změn. V největším konfliktu jsou tu dvě postavy. Starý Bezsemenov, starosta cechu malířů pokojů, a jeho adoptivní syn Nil. 

Bezsemenov je v nepěkném stavu, který dráždí duši. Žil, čert ví jak dlouho, pracoval bez únavy, podváděl, aby zvětšil výsledek práce – najednou vidí, že to všechno bylo nadarmo. Není pro koho. Děti se rozhodně nepovedly. A život ho začíná strašit svým smyslem, který nechápe. Nil je člověk klidně přesvědčený o své síle a o svém právu přebudovávat život a jeho pořádky po jeho, Nilovu rozumu. A jeho rozum vyplývá ze zdravého, jarého pocitu lásky k životu, jehož nedostatky vzbuzují v jeho duši jeden cit, vášnivou touhu je zničit.
Maxim Gorkij (z dopisu Stanislavskému)

Při intepretaci postavy Nila se prakticky nedá oprostit od naší zkušenosti s tím, kam až podobné revoluční přístupy mohou vést, ale jsme v roce 1901 a Gorkého prózy a pro příště i dramata získávají obdiv v celém světě.

Sám Gorkij pak prodělá ve vztahu k revolučním, respektive bolševickým ideálům řadu proměn. Jeho osobní známost s Leninem má až přátelský ráz. V letech 1906–1913 je nucen žít v emigraci. O bolševické revoluci soudí, že přišla předčasně. V roce 1919 píše Nečasové úvahy, novinové články publikované v listě Novaja žizň, ve kterých zásadně kritizoval politickou praxi bolševiků a odmítl jejich krutost a zvůli. V roce 1921 byl donucen k druhé emigraci. Do Sovětského svazu se vrátil v roce 1928 a postupně akceptoval stalinismus, dokonce se podílel na apoteóze pracovních táborů při stavbě Bělomorského kanálu. Ještě za svého života se stal pevnou součástí sovětské propagandy.