Martina Viktorie Kopecká: Jízda na kole

9. srpen 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Martina Viktorie Kopecká

Umíte jezdit na kole? Asi si klepete na čelo, protože umíte, tak nějak od vždycky, potmě, možná i s prstem v nose. Jenže já jsem tenhle způsob cestování a druh sportu zavrhla hned po prvním pádu do škarpy, když mi z dětského kola sundali pomocná kolečka. A protože jsem již odmala nesnášela vlastní bezmoc a neschopnost, rozhodla jsem se s urputností pihatého dítěte na kolo již do smrti smrťoucí nevlézt.

Jenže teď, když jsem se zabydlela ve středním věku a moje spíž disponuje zavařeninami, nakládačkami, moukami a jáhly, neboť velkou část volného času trávím vařením, abych si vyčistila hlavu, se mi zachtělo zajet si tu a tam na tržiště, naplnit košíček ovocem a projet se s větrem ve vlasech v puntíkaté sukýnce bránou slunečních paprsků.

Čtěte také

Ježdění na kole se prý nezapomíná. Dovolím si oponovat. Zapomněla jsem nejen to, jak na kolo nastoupit, ale též jak jeho pohyb pro jezdce bezbolestně zastavit. A to nemluvím o zatáčení a pokročilých hrátkách typu slalom mezi výmoly na vozovce anebo elegantním sesedáním.

Ale touha o píď zvítězila nad studem. Už pár týdnů mám domluvenou zápůjčku kola, na kterém kdysi jezdilo pár odrostlejších dětí a moje trénování bicyklu už nemůže mnoho ublížit. To kolo je báječné, ohromné a skvělé. Moje řídící schopnosti jsou krapet v závěsu. Ale ten pocit, když objedu křoví bez závěrečného pádu do okolních živých plotů nebo okolostojících, je bez přehánění famózní.

Jsem nejistá a někdy se mi prostě nepodaří zatočit, ale zas a znova vstanu a jdu to zkoušet. Po prvních neumělých pokusech jsem chtěla navázat na škarpovou eskapádu, ale uvědomila jsem si, že můj neúspěch bude celému světu fuk, ale pro mě bude mít dalekosáhlé následky. Žádný ovocem naplněný košíček, žádná brána z paprsků slunce. O kolik lepší je padat a zkoušet to než kolo zahodit. Vítězstvím je radost z každého metru, který se mi podaří ujet na kole. Zatím bez romantiky košíčku a slunce.

Čtěte také

Každý z nás hluboce prožívá své vlastní nedostatky, zklamání, trapnost a nevědomost. Chyby těch ostatních nám ale přijdou mnohem přijatelnější. Objevovat dávno zapomenuté dětské schopnosti přináší větší míru sebepřijetí. Připustila jsem, že i dávno dospělý člověk se může naučit plavat, kreslit a snít.

„Život je jako jízda na kole. Abyste udrželi balanc, musíte se neustále pohybovat dopředu,“ pravil Albert Einstein a měl to tedy vážně dobře spočítané. S tím pohybem dopředu souvisí i to, že neúspěch dneška je solidním předpokladem pro zlepšení, které přijde zítra, to už neříká Albert, ale já, vybavena zkušeností cyklistky začátečnice. Chuť učit se nové bez ohledu na věk je živou vodou na mnohá trápení, a nakonec nejde o vítězství v Tour de France, ale o důvěru v sebe sama. Sebevědomí netkví v dokonalosti, nakonec ani to bioovoce nebývá to nejkrásnější, ale je v něm nejvíc toho podstatného.

Přeji vám léto, ve kterém si posvítíte na to, co jste kdysi vzdali. Přeji vám léto, na které nezapomenete, protože objevíte nový kus sebe. A přeji vám léto, které bude oslavou života, i kdyby měl člověk z tréninku náplast na koleni.

autor: Martina Viktorie Kopecká
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.