Martina Špinková: Říkejme si, že se máme rádi. Nikdy nevíme, co bude zítra, a teď to nevíme ještě o trochu víc

25. březen 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Martina Špinková, výtvarnice, zakladatelka hospice Cesta domů

Nerada cestuje, naopak, čas ráda tráví sama nebo s nejbližšími doma. Vychovala sedm dětí, ale unavená nebývá, maximálně ospalá. Po dvaceti letech v tandemu s hospicem Cesta domů se těší, až bude výhradně kreslit, ilustrovat a malovat. Tak, jak si to přála kdysi na škole. Hostem Ondřeje Cihláře byla ve Vizitce Martina Špinková.

Je tomu téměř přesně dvacet let, co Martina Špinková se svými přáteli založila mobilní hospic Cesta domů. Tehdy jí bylo dvaačtyřicet, děti odrůstaly a ona měla potřebu dělat věci pro druhé. „Zrovna mi zemřela máma a dvě kamarádky a já u nich byla. Přišlo mi to dobré být s nimi, a zdálo se mi, že to umí. Nestrašilo mě to, byla jsem tam sama sebou a měla pocit smyslu,“ vzpomíná na kořeny vzniku služby, která pomáhá umírat v domácím prostředí stovkám lidí ročně.

Martina Špinková, zakladatelka hospicu Cesta domů

Martina Špinková vystudovala na UMPRUM knižní písmo a kulturu a během studia se těšila, že po škole bude sedět doma a kreslit a malovat, zkrátka věnovat se svému oboru. Od třiadvaceti let práci kombinovala s péčí o děti, pak se v řídících pozicích věnovala Cestě domů a tamnímu nakladatelství. Doba, kdy bude čas trávit sama se sebou a vlastní tvorbou, je tu. „Chystám se na knihu Ledový zámek. Namalovat ji musím tento rok, a tak si připravuju skici a snažím se v sobě udržet letošní dlouhou ledovou zimu,“ usmívá se. Plánuje také malovat, neboť od manžela, lékaře a filozofa Štěpána, dostala olejové barvy. Před rokem navíc propadla kouzlu vítkovických železáren. Procházela se v nich v dešti, fotila, črtala. Dnes má doma na toto téma několik desítek kreseb a obrazů a od tématu se prý stále nemůže odtrhnout.

Martina Špinková

Ve Vizitce mluvila i o tom, jak téma smrti a strachu z vnitřních bubáků a nejistot vnímají děti, jak se v minulosti v roli výtvarné redaktorky snažila německé straně ukázat, že ilustrace křesťanských knih nemusí být kýč, anebo kolik času a energie je třeba věnovat přípravě na knižní ilustrace. Spolu s písní Thanks For the Dance od Leonarda Cohena také vzpomněla na dětství a dospívání, které strávila s tancem – zásadní oporou v nelehkých časech.

S Ondřejem Cihlářem se dotkla i současné koronavirové situace, otázky soucitu, empatie a blízkosti. „ Mám ráda, když se po pohřbu na sešlosti povídají veselé historky ze života zemřelého. Jenomže abychom na to teď vůbec měli sílu. Proto je důležité říkat si, že se máme rádi. Nikdy nevíme, co přijde, a teď to nevíme ještě o trochu víc.“ V souvislosti s pandemií zmínila i knihu Černá smrt v Evropě od Klause Bergdolta, v níž našla řadu paralel s morovou epidemií ve 14. století.

Spustit audio

Související