Martina Rasch

Odložit šaty je název publikace, které ovlivnila výtvarná díla českých malířů. „Je to emoční krajina, do které jsem se pokládala. To odkládání je i mým odložením věcí.“

Muzikoterapii se věnuje přes 30 let. Dá se využít jako léčba, ale dokáže být pro člověka a rozvojovou cestou. Řádné vzdělání uměleckých terapeutů považuje za zásadní.

Samizdat ji zajímá z pohledu grafických prostředků. Stojí za pestrou obrazovou a grafickou podobou publikace Revolver Revue – Out of Ghetto Magazine: Jak se dělá samizdat.

Od malička bydlela v Praze u Vltavy. Její poslední kniha – magický román Druhá strana řeky je na Vltavě četbou na pokračování. „Také psaní ve mně plyne jako voda,“ říká.

Pochází z Beskyd a ty jsou pro ni také hlavní inspirací. Úplně na začátku hrála v ulicích jako buskerka, a to nejen v Praze na Václavském náměstí ale třeba taky v Japonsku.

Je čerstvým držitelem Ceny Thálie pro nejlepšího herce do 33 let a jedním z představitelů rozhlasové první hrané série o restorativní justici Případ Holečkovi na Vltavě.

Je letošní držitelkou Ceny Thálie v kategorii loutkové divadlo. V inscenaci Čáslavská – Tokio – 1964 ztvárnila gymnastku podle poroty bez patosu, autenticky a s pokorou.

V 80. letech emigrovala do Paříže. Brzy ale zjistila, že i ve Francii a následně v Americe ji svazují zase jiné nesvobody. Jaké to byly? I o tom je její román Klub kamzíků.

Od malička ji nezajímalo nic tak jako právě hudba. Má respekt ke klasice, k tradici a i ve své tvorbě zpracovává texty, které jsou starodávné a duchovní. 

Skrze pohyb poznává svět, lidi i sám sebe. Tanec je podle něj pokaždé jiný a zásadní je před ním se na sebe naladit. „Důležitá je kultivace toho, co člověk cítí.“