Martina Rasch

Člověk podle něj vypadá jako civilizovaná bytost, ale dosud neovládl svoje pudy, doplňuje k výstavě TransForman v Doxu, kde jsou tématem lidské figury na hraně existence.

Naše prostředí nás velmi ovlivňuje. Je důležité si uvědomovat, jestli je nám v něm dobře. Pak jsme aktivnější v tom věci kolem nás měnit.

Při tvorbě postavy prince dánského v Národním divadle žasl nad tím, kolik Hamlet skrývá věcí. „Ten můj žolík je v tom, že odhaluje jednotlivé linky i u dalších postav.“ 

Hudba má podle něj tajuplnou moc vytvářet obrazy. Blízká je mu tak představa zvukového kina, které i zařadil do programu A Day of Sound v kutnohorském Gasku.

S bratrem Ottou na konzervatoři trénovali brzy ráno a domů odcházeli poslední. Ve Vizitce popisuje, jak jako choreograf s tanečníky pracuje a že má rád při zkoušení pohodu.

Díky důkladné přípravě je jedním z mála, kdo přečetl Kafkův Zámek třikrát za sebou. „Doma text přečtu aspoň dvakrát,“ říká ve Vizitce Ondřeji Cihlářovi.

Autor sbírky Bez obrazů navíc rád recituje. Teď objíždí recitační soutěže jako porotce, kde se snaží být spíš poradce. Palčivé je pro něj téma duševního zdraví dětí.

Jako vysoce citlivá ráda překonává výzvy, i když třeba pomaleji a vlastní cestou. V životě ji v těžkých chvílích obrovsky pomáhá tvořivost. Právě z ní vznikly knihy Cíťa.

„Seznamování je umělecké dílo a mohlo by být klidně uměleckou akcí v galeriích.“ Proč ji zajímá spojování lidí z okraje společnosti a proč jsme mezi sebou tolik rozhádaní?

Kde se vzala jeho vášeň pro kinematografii a nakolik prestiž FAMU stále žije z věhlasu Československé nové vlny? Ptá se Karolína Koubová.