Martin McDonagh: Lebka z Connemary

Vítězné tažení londýnského dramatika s irskými kořeny Martina McDonagha českými jevišti pokračuje. Autor, jehož drsné dialogy a krvavá témata nekorespondují s českou zálibou v uměřené laskavosti, je tu inscenován jistě také proto, že jeho díla mají mimořádný dramatický potenciál. V české premiéře uvádí Švandovo divadlo Lebku z Connemary, překlad Julka Neumanna nastudoval na studiové scéně smíchovského divadla šéf českobudějovické činohry Martin Glaser, který už má s McDonaghem zkušenost v podobě jihočeské inscenace Mrzáka inishmaanského.

Notně černý humor Lebky z Connemary vyvěrá z víceméně hřbitovní atmosféry, hlavní postavou je hrobník Mick, kterého někteří lidé podezřívají, že před lety zabil svou ženu, a ne že k jejímu úmrtí došlo při společné automobilové nehodě, při které nebožka nebyla připoutána bezpečnostním pásem. V hrobařské frašce doplňují hlavní postavu zbožná a alkoholuchtivá Marryjohny a její dva vnuci. Thomas je místním policajtem a Mairtin, stejně jako ostatní postavy ne příliš duchaplný mladík, sezónně spolupracuje s Mickem na hřbitově, zvláště v čase, do něhož je hra situována. Kvůli nedostatku místa se totiž musí vykopat a jinam uložit kosti nebožtíků, pohřbených před více než sedmi lety. Má dojít také na pozůstatky Mickovy manželky a kolem tohoto existenciálně hrůzného výkopu se točí bizarní, do jisté míry detektivní příběh. Glaserova realizace ve Švandově divadle se vyznačuje stylovou vyvážeností a přesnou kresbou charakterů, nejlépe se daří Martinu Sittovi v hlavní roli, jeho hrobník je natvrdle obhroublý, v mezích svého nevelkého intelektu reaguje přiměřeně zpomaleně, ale rasantně, herec ze sebe rustikálnost nemusí nijak složitě dolovat, je přirozený a obdivuhodně soustředěný. Johanna Tesařová vykresluje s empatickou hořkostí vychytrale úpornou stařenu, která vyvíjí na Micka neustálý tlak, aby se přiznal. Milan Kačmarčík předvádí poněkud změkčilého, astmatického policistu, který touží po velkém případu a je proto schopen dopustit se profesionálních přestupků. Má z celé čtveřice nejblíže k bujaré grotesknosti, ale i takto koncipované figuře lze v rámci bláznivě morbidní komedie uvěřit. Mairtin je ze všech postav intelektuálně nejslabší, Janu Jankovskému se daří propojit zpomalené verbální reakce s překypujícím mladickým temperamentem, jeho pohybové eskapády se snoubí s pramálo jiskřivou mimikou v až dojemné symbióze.

Ačkoliv McDonaghovy hry se napájejí šokujícím humorem autentické zpomalenosti a zároveň zaťatosti irských venkovanů, obecnější výpověď o krutosti, samotě a časté převaze nižších pudů nad vznešenějšími ideály může znepokojit vnímatele i v jiných zeměpisných souřadnicích. Smíchovskou inscenaci považuji za jednu z nejzajímavějších divadelních událostí této podivné zimy.