Martin McDonagh: Kráska z Leenane

Všímavý divák si maximálně po půlhodině inscenace Kráska z Leenane v Divadle na Vinohradech musí položit otázku, co dělá hra pro čtyři herce na zdejším rozlehlém jevišti. Vystopovat důvody této dramaturgické úvahy není tak složité, divadlo hodně staví na svých osobnostech a tady se hledala efektní role pro Janu Hlaváčovou. Co na tom, že jde o text komorní, kterému by slušela vinohradská Zkušebna, Hlaváčová je divácký magnet a musí mezi zlaté portály stůj, co stůj. Výtvarník Karel Glogr zaplnil jeviště univerzální veteší, všechno je patřičně omšelé, otřískané, opotřebované - zkrátka chudé Irsko uvnitř a nevlídná krajina za okny. Je příznačné, že neplánovaným otvorem v záměrně orvaných stěnách tohoto příbytku diváci vidí i rozsvícený modrý reflektor, který má vyrábět mysticky irskou atmosféru. Realismus na scéně je chvílemi téměř neuvěřitelný a samozřejmě úplně zbytečný. Od plápolajícího ohně ve sporáku, tekoucí vody ve dřezu a žlutě zbarvené tekutiny v nočníku až po hrdiny, kteří nosí mokré deštníky a zablácené holinky. Je však třeba důsledně tuto image dodržovat vždy, a když se hovoří o jiných zabahněných perkách, měly by tyto být skutečně obalené příslušným sajrajtem. Navíc v Glogrových dekoracích by bylo možné sehrát cokoliv "irsky drsného" včetně oblíbeného Frielova Tance na konci léta. Některé detaily výpravy jsou nepochopitelné, například otřesné paruky, činící z obou představitelek nesmyslně okázalá monstra a ilustrující to, co by představitelky měly zahrát. Kráska z Leenane je debutem irského dramatika Martina McDonagha a tvoří první díl tzv. connemarské trilogie. Autor v ní líčí konfliktní soužití matky a její stárnoucí dcery, která se zoufale chytá své poslední šance na normální život. Hra, odehrávající se na irském venkově, ale především nabízí sondu do pokřivených lidských vztahů, výpověď o zničených duších, marně usilujících cokoliv změnit. Neměla by být jen barvotiskovým příběhem opepřeným drsným násilím, které vrcholí vraždou - to je jen první plán, pod kterým lze hledat a nacházet další groteskně nadsazené vrstvy. McDonagh si v Česku získal oblibu, zejména uvedením Osiřelého západu, v němž nejvíc rezonuje jeho grotesknost a smysl pro černý humor, to však neznamená, že jeho texty mají vždy potřebný přesah a sílu a nejsou jen okázale přeceňované.

Kráska z Leenane už při svém prvním uvedení s Ninou Divíškovou v roce 1999 zaujala svou tragigroteskností. Režisér Petr Svojtka však v novém nastudování akcentuje především peripetie příběhu se všemi realistickými až naturalistickými detaily, nedočkáme se žádného nadhledu a ironie, o kterých se v souvislosti s autorem tolikrát píše v programu k inscenaci. Situace se rozehrávají s rozčilující doslovností, bez schopnosti nalézt osvobozující zkratku, střih či divadelní metaforu. Jana Hlaváčová, byť je její přetělesnění do nesnesitelné staré ženštiny hlavní atrakcí inscenace, zůstává v tomto pojetí odsouzena k realistické drobnokresbě. Skládá Mag Folanovou z mnoha vnějškových ilustrativních projevů její psychiky, včetně realisticky vyvedeného neurotického třasu, zavilého kukuče a zlověstného šourání. Vrcholem režijního polopatismu je pak nepřípadně drastická scéna, v níž dcera matce polévá ruku horkým olejem, scéna, která v tomto způsobu jevištního předvádění nemá daleko ke směšnosti. Lucie Juřičková je jako Maureen přesvědčivější, neboť je civilně přirozená a svůj boj o svobodu svádí bez afektu, poctivě buduje postavu z toho, co má k dispozici. Martin Zahálka představuje jeden z cizích elementu, vstupujících do šílené domácnosti. Jeho Pat, nesměle se ucházející Maureen, sice skoro dojme i pobaví svou nekňubovitostí, ale celkově také nic světoborného nepřináší. Patova bratra Raye, užvaněného posla vzkazů a dopisů hraje Pavel Batěk - příliš hlučně a málo zajímavě. Kráska z Leenane otevřela na Vinohradech novou sezonu, aby tak zároveň vykročila ve starých, nezajímavých stopách. S takovým režijním stylem, který nejde dál než k těžkotonážnímu realismu, je veškerá stále proklamovaná snaha o dramaturgicko-inscenační změny marná.