Martin C. Putna: Naše stará Afrika I.
Když se řekne Afrika, vybaví se nám přívlastky, značící „totální jinakost“.
Jenomže když se dnes tak rádi ptáváme po kořenech evropské civilizace – a když jdeme po skutečných starověkých kořenech – zjistíme, že pro řecké a římské a křesťanské zakladatele Evropy nebyla Afrika „totálně jinaká“. Naopak! Byla součástí téhož kulturního světa.
Obyvatelný svět – „oikumené“ – se rozkládal na všech třech březích Středozemního moře: na evropském i asijském i africkém. Tatáž vegetace, tentýž životní styl, tatáž kuchyně, tytéž domy se vnitřními dvorky, chránícími před mediteránním žárem, tytéž chrámy a lázně, tytéž nadnárodní obcovací jazyky: nejdřív féničtina a řečtina, potom řečtina a latina, a na sklonku antiky i totéž nové státní náboženství: křesťanství.
Tedy, jaká „Afrika“? Relevantní částí kontinentu bylo jen severní pobřeží. Dál na jih už začínala Sahara – a ta pro Féničany, Řeky i Římany představovala neproniknutelnou překážku. A ano, dál na jih bylo i pro ně moc horko.
A ještě i v rámci středozemního pobřeží je třeba rozlišovat. V širším slova smyslu bylo „Afrikou“ celé pobřeží, od Egypta až dnešní Maroko. Ale v užším slova smyslu se „Afrikou“ mínila část zhruba od poloviny dnešní Libye až po to Maroko. Tedy ta část, která tvořívala říši kartháginskou – a která se po punských válkách stala součástí římského panství, a tedy i kulturního panství latiny.
Pojďme vzpomínat na naši starou latinskou Afriku! Na Afriku, pokrytou římskými městy a chrámy a lázněmi a později křesťanskými kostely. Na Afriku latinských básníků, politiků a historiků. Na Afriku křesťanských biskupů, mučedníků a myslitelů.
Nejdřív ale pár slov o těch Punech-Karthagincích-Féničanech. Oni tu byli stejnými kolonizátory dříve, než je porazili Římané. Problém s Puny je však v tom, že ačkoliv to oni dali středozemnímu světu písmo, z něhož vznikla většina písem naší kultury – víme o nich téměř jen z toho, co o nich sepsali Římané. A v „textech o Punech“ už je přece jen trochu přítomen motiv „africké jinakosti“. Ne „totální jinakosti“ – jen „blízké jinakosti“. Punové, to jsou „ti krutí“. „Ti proradní“. Mimo jiné - ti, kteří obětují malé děti Molochovi. Tak, jak to známe z šílených extatických scén Flaubertova románu Salambo.
V dnešním Karthágu je jedinou punskou památkou (kromě mlčenlivých základů domů či přístavu) hřbitov, „tophet“, se stovkami malých stél, se zobrazeními bohyně Tanit nebo malé lidské postavy. A ten hřbitov má být hřbitovem dětí, obětovaných místnímu Baalovi-Molochovi. Brrr!
Jenomže je otázkou, jestli je to celé pravda. Jestli to není „černá legenda“, vymyšlená nepřáteli Karthága, tedy Římany. Jestli to není tak, že senilní starý Cato, který končil každou řeč výrokem „Karthágo musí být zničeno“, jednou nepřiblekotal ke svému nudnému bonmotu něco jako: Ti Kartháginci jsou tak blbí, ti snad žerou i malý děti. – A pak to po něm všichni opakovali: Slyšeli jste to? Kartháginci jedí malý děti, říkal to starej Cato, ten to musí vědět… Dnes někteří vědci tvrdí: Ne, je to prostě hřbitov malých dětí, a je to důkaz rodičovské lásky starých Afričanů.
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
