Smíchovský evangelický sbor je na fyzické mapě Prahy místem skrytým. Musíte od Anděla nahoru, ještě ulice a ještě parčík, uf, konečně jsme tu.
Na duchovní mapě Prahy je ovšem smíchovský evangelický sbor místem významným. Před sborem stojí socha od Olbrama Zoubka, zpodobňující Miladu Horákovou, kdysi zdejší členku.
Milada Horáková však nebyla jediná, kdo ze smíchovských evangelíků vzdoroval totalitě a doslovně naplnil Ježíšovo dictum „Kdo ztratí svou duši kvůli mně, ten ji nalezne.“ Členem sboru byl také autor německého jazyka, editor a překladatel Vincy Schwarz. Kdekdo má doma jeho překladové antologie Věčné Čechy či Město vidím veliké. Vincy Schwarz však pro Čechy a pro Prahu pracoval také v odboji a byl za heydrichiády zastřelen.
Někdy se stane, že jsou dějiny ducha a literatury vepsány do konkrétní krajiny. Jedním z příkladů je císařská silnice mezi Prahou a Vídní, speciálně její moravský úsek v trase Jihlava – Želetava – Moravské Budějovice – Znojmo.
Vincy Schwarz stál také u duchovního formování odbojové skupiny mládeže, která rovněž vznikla ve smíchovském sboru. Její příběh se nyní pokouší znovu odkrýt kniha, která byla před pár dny v tomtéž sboru uváděna.
Autorem knihy je vůdce oné odbojové skupiny, který ovšem za svého krátkého života, netušil, že píše knihu. Karel Hiršl prostě psal dopisy svým přátelům, totálně nasazeným v říši. To až editorka, paní Alena Wagnerová, z nich sestavila knihu Zůstat plamenem neohnutým. Je to kniha textů nádherně mladistvě nezralých, horlivých, překotných, ve fragmentech a často jen v narážkách líčící dusivý protektorátní čas i urputné hledání, kudy dál.
„Kudy dál“ – a o to jde. Karel Hiršl samozřejmě nemůže přátelům do říše psát o tom, jak zakládá odbojovou skupinu Předvoj. Píše jim však poměrně otevřeně o svém vývoji duchovním.
Je to jen taková hra. Vezme se datum v kalendáři – a pak se hledají data umělců nebo jiných osobností, které se onoho dne narodily – a pak se hledá, jestli mezi jejich životy a díly není nějaká souvislost.
Píše i o tom, jak je nespokojen s tradičním církevním křesťanstvím, jež se uzavírá do kostelních stěn a ponechává odpovědnost za svět Pánubohu. Pravý křesťan musí jednat – a to zvláště v takové politické situaci. Jenomže kdo to je „pravý křesťan“?
Karel Hiršl postupně ztotožní křesťanský ideál království Božího jen a jen s ideálem pozemské spravedlnosti – což je znamením toho, co nemůže tak úplně do dopisů napsat: totiž že se přiklání k marxismu a komunismu, který ovšem zná jen z knih. O fungování komunistické strany či o Sovětském svazu neví nic. Do jeho jazyka, dotud živého a barvitého, začínají pronikat blbé ideologické fráze o základně versus nadstavbě, o lidu versus inteligenci, o zúčtování s měšťáckou tradicí Čapkovou a Masarykovou.
Karel Hiršl byl bezpochyby hrdinou a horoucí duší. Byl v terezínské Malé pevnosti popraven na prahu svobody, 2. května 1945. Co by s ním bylo dál? Adresáti jeho dopisů, kteří válku přežili, se stali komunisty, ba funkcionáři – pak reformisty, a po sovětské okupaci stranu opustili.
Máj už se nám dere do vrat, a s ním všemožné májové svátky. Od svátku práce a studentského majálesu až třeba po muzikálně hudební oslavy Jana Nepomuckého.
Karel Hiršl se bezpochyby mýlil, pokud věřil, jako tolik mladých lidí ve 40. letech, že komunismus přinese lepší budoucnost.
Karel Hiršl se však nemýlil, pokud věřil, že pravý křesťan musí vycházet ven z kostela a jednat. Nevím, nakolik dnešní mladí evangelíci znají jeho osobnost. Ale jako by znali. Když se člověk ptá, kdo vymyslel akci Milion chvilek pro Andreje – dozví se, že mladí evangelíci. Když člověk přijde na Kliniku nebo přijede na Klimakemp, potká – jistě kromě jiných – mladé evangelíky. A jinde a jinde, kde jde o ekologii, o hledání alternativ, o vzdor proti prolhaným mocidržcům – najde opět také mladé evangelíky.
Smíchov forever.
Václav Žmolík, moderátor
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
