Markéta Pilátová: Každý večer spolu

V pondělí volám Aně. Je to brazilská ilustrátorka a malířka, která píše dizertační práci o českém malíři, který žil v Porto Alegre, Františku Pelíčkovi. Česky ji učím proto, aby si mohla přečíst v českém originále malířovy deníky. Nejdřív probereme portugalsky novinky z našich životů v koronavirové době a pak se vrhneme na kontrolu cvičení a konverzujeme česky.

Čtěte také

Markéta Pilátová: Mít o čem psát

V úterý volá Ricardo z Porto Alegre, můj nejpokročilejší brazilský student češtiny. Ricardo je puntičkář a miluje českou gramatiku a tak většinou doplňujeme gramatická cvičení.

Ve středu volá Mónica z brazilské Nova Petrópolis, studentka češtiny, která se hlásí na kurz češtiny v Poděbradech, který byl letos zrušený. Babička Móniky byla česká Němka a pocházela z Liberecka, její rodina přijela do Brazílie na konci 19. století a s Mónikou mluvila německy. Ale pletla do toho i česká slovíčka, protože vlastně mluvila nářečím zvaným bömisch a říkala merunka a na Vánoce zpívala německou verzi české hymny a myslela si, že je to vánoční koleda. Mónica němčinu vystudovala a když pak skončíme s češtinou, Mónica mě učí německy. Používáme českou učebnici němčiny pro začátečníky, kterou jednoduše překládáme buď do češtiny, nebo když je cvičení v němčině, tak do češtiny. Loučíme se Na slyšenou und Auf Wiederhören!

Ve čtvrtek volá María z Rimini. Potkaly jsme se před časem v Itálii na mém literárním čtení. María má českého přítele a proto se učí česky a můj velký sen byl naučit se někdy italsky, jen jsem zatím neměla příležitost, nebo čas, nebo všechny tyhle věci, na které se vymlouváme, když se k něčemu nedokážeme přimět.

Čtěte také

Markéta Pilátová: Kiko a tajemství papírového motýla

Když jsme ale s Marií zjistily, že obě umíme španělsky, slovo dalo slovo a domluvily jsme se na společném tandemu. Protože jsme obě začátečnice, jazyk, v němž se zatím domlouváme, je španělština, ale po několika měsících už pomalu přecházíme na italštinu, nebo češtinu. María navíc studovala v Lipsku a umí dobře německy. Posílá mi proto materiály z německo-italské učebnice.

Tyhle tandemy teď navíc dokáží bezpečně přehlušit pocit bezmoci, nebo úzkosti. Jsou to okna do jiných světů, kam se teď fyzicky člověk nesmí vypravit. A každý večer si povídám s lidmi, kteří mají jiné a přesto tolik podobné starosti. María nemůže vyjít z domu ani na krátkou procházku a na nákup smí jen jeden člen rodiny.

Ricardo patří do koronavirem nejohroženější skupiny, a Ana řeší finanční těžkosti, protože granty státní univerzity, z nichž žije s největší pravděpodobností nebudou letos vypláceny. Každý z nás je jinak ustaraný, ale navzájem se dokážeme potěšit.

Čtěte také

Markéta Pilátová: Zatýkání větru

A hlavně pak „jdeme na to“! Louskáme cvičení, moříme se s přízvuky a špatnou výslovností a máme pocit, že si vlastně děláme plány do budoucnosti. Když s Marií mluvím italsky, představuju si všechna ta krásná místa, kde budu svou italštinu moci použít, nebo všechna ta báječná jídla, která si někde v malé italské trattorii objednám a nasekám při tom dvacet chyb.

A když už po dvacáté nedám přízvuk na začátečním „a“ v německém slovese arbeitet, směju se s Mónikou vlastní nevzdělavatelnosti a představuju si příští knižní veletrh v Lipsku, na který jsem kvůli koronaviru nemohla jet. Ale třeba příští rok už konečně přečtu ukázku z německého překladu románu S Baťou v džungli a ani jednou se v Lipsku nezakoktám. Možná, že opravdu platí ono obligátní masarykovské „Kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem“. Alespoň my v tandemu to tak vnímáme. Pokaždé jsme další lidé. A pokaždé mnohem méně zranitelní, mnohem méně úzkostní, mnohem více spolu.