Markéta Bidlasová: Díky Titaniku
Co s dlouhými temnými večery tohoto lockdownového času? Co s mou nesnesitelnou dcerou v rozpuku rané puberty, která mne s intenzitou skotských střiků oblažuje střídáním dětské přítulnosti a mladické rozervanosti a vzpoury?
Když jeden večer přijde s tím, ať se spolu podíváme na Titanic, nejdříve se mi nechce. Kdo v tomhle podivném nesnadném období potřebuje navrch ještě sledovat zkázu nádherné lodi, symbolu vyspělosti tehdejší techniky a civilizace vůbec. Kdo potřebuje znovuprožívat zoufalství tonoucích pasažérů…
Čtěte také
Jenže dcera po filmu touží a já zas toužím po tom, strávit večer s ní, chroupat v holčičí sounáležitosti dobrůtky a škrábat si navzájem záda. Jsem ochotná za to zaplatit a zkrátka koukat na film podle její volby. Zapláčeme si spolu, potěšíme oko mladým Leonardem, bude to nakonec docela fajn. A bylo…
Za pár dní byl Titanic šťastně zapomenut. Monotónní dny on-line školní výuky šly dál a dál, jeden od druhého se lišil jenom tím, jestli se během dne za oknem na chvíli ukázalo slunce nebo bylo nebe soustavně ocelově šedé.
Pak jednou, v čase dopolední svačiny, kdy se já i dcera odtrhneme od obrazovek a sejdeme na chvíli v kuchyni, se moje puberťačka náhle rozbrečí.
Čtěte také
Já nejdříve váhám. Oč jde a co se dozvím? Bude to konflikt s kamarádkou? Sdělení že se jí nechce žít? Drama na TikToku? Problém v matematice? To všechno je totiž má slečna schopná mít jednom zašmodrchaném balíčku. A navíc je schopná vzápětí vyprsknout smíchy. Tentokrát ale prostě jen tiše bulí a sděluje mi, že už tu školu on-line nesnáší a nezvládá a kdy to skončí? Všechny dny jsou stejné a není se na co se těšit…
Zastydím se za svůj předchozí despekt. Podám jí kapesník, a ona mi pak po pořádném vysmrkání svěří, že má strach. Že se bojí, že když teď nějaký čas nevidí babičku a dědu, tak že už je možná neuvidí nikdy. A když zrovna nevidí tátu, nemusí ho vidět nikdy. A když nevidí Nikču, Dádu a Nefi, nemusí už nikdy vidět je. „Nechci nikdy nikoho ztratit,“ říká… A já vidím v její tváři, jak je zasažená a jak moc si neví rady.
Jenže co jí na to mám říci? Ta možnost ztráty je všude kolem. Vzduch je jí plný. A pak – je před ní v životě spousta ztrát. Půjde-li život tak, jak má, ztratí jednou prarodiče a ztratí i rodiče. Ztratí mne. A až se vrhne do moře milostných vztahů, které jí víc a víc zajímají, i tam na ni čekají ztráty.
Čtěte také
A tak s ní o tom mluvím. A ona pláče ještě víc, protože její obavy potvrzuji.
Pak mi bleskne hlavou Titanik. Spásná myšlenka, záchrana tonoucí matky! Vybavím si totiž závěr té velkolepé podívané. A jeho poselství.
Začnu dcerce vyprávět o tom, jak ten DiCapriův Jack sice umřel, ale stihl toho Rose strašně moc dát. Stihnul v ní rozsvítit odvahu žít vlastní sny. Takže Rose sice Jacka ztratila, ale neztratila sebe. Zachránila se a žila dál. A pořádně, po svém. A podle těch fotek, které vozila coby stařenka zarámované všude s sebou, naplnila sny, které měly počátek právě v setkání s Jackem. Nezachránila si tedy jen život, ale hlavně svou osobnost, svou duši.
Čtěte také
Klopotně se v hovoru s dcerou dostáváme k tomu, že přijít o sebe, o své sny a svůj příběh, bolí. A pak také k tomu, že ztrátu druhých často můžeme ovlivnit jen do jisté míry, ale ztrátu sebe máme ve svých rukách mnohem mnohem víc.
Zdá se, že tohle dcerku uklidňuje. Umyjeme spolu hrnky, posbíráme a vyhodíme zmuchlané kapesníky a pak se obě vrátíme ke svým počítačům.
Pokračuji v práci. Je fajn, že jsem se jednou večer dala strhnout dcerčinou chutí a strávila večer podle ní. Jak to tak vypadá, pro nás dvě se Titanik potopil právě včas.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
