Margaret Atwoodová: Slepý vrah

8. únor 2002

Že je Margaret Atwoodová první dámou anglicky psané části kanadské literatury, naznačí již zběžná inventura toho, co od ní máme k dispozici: česky jsme četli Ublížení na těle, Loupení jehňátek, Ženu k nakousnutí a především očistnou prózu nazvanou Z hlubin. Pátou knihou, se kterou se nyní setkáváme, je její nejnovější román Slepý vrah.

Vedle toho, že nabídne další vyzrálou ukázku autorčiny elegance, která si zachovává dekor i ve vztahu k věcem nepříjemným nebo tabuizovaným, má pro Atwoodovou osobně ten význam, že s ním předloni konečně získala Bookerovu cenu. Toto nejváženější literární ocenění pro padesát zemí bývalého Britského společenství - rozhodně méne zpolitizované než cena Nobelova - jí dlouho a křiklavě chybělo, přestože její věhlas už nejméně dvě desetiletí sahal za hranice Kanady i amerického kontinentu a ona sama bývá často charakterizována jako nejlepší současná stylistka v jazyce anglickém.

Spisovatelka Margaret Atwoodová

Je úchvatné sledovat, s jak přirozenou lehkostí si toto skvělé renomé udržuje - a s čím si přitom vystačí. Vždyť když si Slepého vraha hned zkraje sloupneme ze závojů dějových linií jako cibuli, obnaží se historka, jakých je dvanáct do tuctu. Retrohistorka o sňatku z rozumu, který měl udržet středostavovský standard zborcený hospodářskou krizí, o oběti, která vždy logicky vede k nelásce, nevěře a dusící samotě. Autorčině krajance Joy Fieldingové by toto stačilo na celou epopej v barvě srdce, zatímco Atwoodová z tohoto zdánlivě banálního tématu vysaje to podstatné a přidá to pikantně zničující: v oné podivné rodině je přítomno ještě něco, o čem slušní lidé nemluví. Na počátku se dovídáme jen o sérii podivných úmrtí a jejich motivy postupně lezou z vypravěčky Iris Chaseové-Griffenové jako z chlupaté deky, když na sklonku svých dní sepisuje pro vnučku podrobnou osobní bilanci a provádí terapii, která formálně sjednocuje žánrově rozpřáhlou tvorbu Margaret Atwoodové. Ženy u ní totiž bez výjimky podstupují jakýsi sebezpytný rituál, šamanský sestup k sobě, díky němuž vystoupí z bludného kruhu společenské stádnosti a napojí se na iracionální rozměr své osobnosti, aby se vyrovnaly s rubovou stránkou života, který jejich pohlaví mučí celou řadou handicapů. Také sešlá Iris nakonec vylétne na onen svět jako motýl vysvobozený z kukly, i když jsme předtím stovky stran s účastí sledovali, jak ji oloupili o schopnost prožít plnohodnotný cit.

Postupem této zpovědi zjišťujeme, že ne docela. V autorčině moderní variaci na antický mýtus o Iris a Didó žily byly před válkou dvě sestry: Iris se obětovala, mladší Laura byla bojovný svéráz. Lišily se v mnohém, ale kromě genů je pojila láska k levicovému buřiči, kterého ještě jako dívky skrývaly ve sklepě rodného domu a který se pro obě stal fatálním mužem. A protože v téhle próze nezůstane nic tak, jak se na první pohled zdálo, proměňují se zásluhou tohoto muže i obě sestry. Zatímco pro jednu zůstane Alex navždy nenaplněným idolem, s tou druhou často, rád a vilně uniká mimo realitu. V duši spolu unikají pryč ze zatuchlého maloměsta, kde i sebekultivovanější dámy ztrácejí tvář a jsou titulovány jako paní + jméno a příjmení manžela. Unikají ze světa finanční nesamostatnosti, emočního hladu a domácího násilí, které se spláchne ututláním.

Jako každá silná milostná fabule sepsaná ženou usilující o konečný smír s daným stavem věcí, obsáhne samozřejmě i Slepý vrah víc než jen únik do fantazie. Má přesně vypočtený a dávkovaný řád, podle něhož byl vytesán suverénní chrám tohoto tajnůstkářského příběhu. I zkušený luštitel detektivek v něm bude párkrát zlákán falešnými stopami, třebaže vůbec nejde o román kriminální, nýbrž sociální. Protože v něm nic není tak, jak se na první pohled zdá...

autor: Petr Matoušek
Spustit audio