Malba jako suverénní sebeobhajoba

Je-li nyní konečně ukázána, děje se tak kurátorsky dost zdařile - napříč generacemi (jakkoli se jedná pouze o generaci střední a mladou) a tvůrčími východisky, v syrovém zjevení její dobově příznačné výrazové nekoherentnosti a individualistické svévole ve výběru inspiračních východisek.

Jakub Špaňhel: Chrám sv. Víta (2003)|foto: hrad.cz

Malba jako druh výtvarného umění je mrtva, závěsný obraz už nemá sám k sobě co dodat - mínilo se před několika málo lety. Vše tehdy nasvědčovalo tomu, že dělnost a smysl malířského projevu převzala instalace, video a především fotografie (povýtce digitální). Zazdálo se náhle, že výtvarníkova práce se obejde beze všech zdlouhavých procesů: ať už v osvojování vlastního řemesla a techniky, či v samotném průběhu realizace díla, pozvolném a znalostí historických technik podmíněném zrodu malby. Jistěže se zde již dříve objevovaly jednotlivé bilanční výstavy mladších tvůrců, kteří - aniž by se k novým médiím obrátili zády - buď cíleně a programově, či nárazově a jaksi mimochodem malovali. Až dosud však chyběla kurátorská vůle či vědomí potřebnosti takovéhoto velkorysého, kolektivního a přitom vzájemně konfrontačního vystoupení.

Rozdílnost a různorodost obrazů oněch pětadvaceti vystavujících malířů a malířek je podmíněna nejen současnou atomizací výtvarných názorů, ale i generačními posuny samotné umělecké vnímavosti (připomeňme, že rozdíl mezi nejstarším a nejmladším autorem je více než dvacet let). Krom oné zjevné konfrontace "každého s každým" zde tedy vyvstává i rozdílnost přístupů k samotné podstatě malby - jednoho ještě navazujícího na její tradiční estetickou roli, druhého již reflektujícího čas její zmiňované "smrti". Zatímco starší autoři ještě pracují s významovostí malby (včetně jejího obsahového zcizení), u mladších je důvěra v její svébytnost a soběstačnost jaksi jen svěřená, časová a ve výsledku pouze účelová.

Dita Štěpánová: Bez názvu (2003)|foto: hrad.cz

Výstava může být nenahraditelným vjemem zejména pro diváky, kteří měli podobu díla jednotlivých autorů z dřívějška jen porůznu "posbíranou" a "poskládanou". Díky kurátorům Olze Malé a Karlu Srpovi se zde poprvé vyjevil celek, či spíše výsek celku soudobé malby, její zřetelná kvalita a zdánlivá suverenita. Je jisté, že jde o velmi nestabilní stav, o jakýsi modus vivendi mezi umělci a médiem. Či snad mezi obojím a oněmi kulturně společenskými silami, jejichž prostřednictvím se rodí současná podoba zdánlivě nezávislého uměleckého výrazu.