Mahábhárata (recenze)

Tvůrci v pražském Divadle ABC ambiciózně sáhli po rozměrném starověkém indickém eposu Mahábháráta a po jeho slavné dramatizaci z pera francouzského scénáristy Jeana Claudea Carriéra. Tu kdysi v osmdesátých letech minulého století v jedenáctihodinovém spektáklu pod širým nebem prezentoval světoznámý divadelní režisér Peter Brook. K tomuto divadelnímu monumentu se tvůrci z Divadla ABC také odvolávají. Ovšem s tím, že se jednalo o experiment, který je nutno teprve přetavit do podoby přijatelnější pro běžný divadelní provoz a pro, jak se píše v programu k inscenaci, "standardního diváka". Netroufám si zcela posuzovat, jak si tvůrci z ABC svého standardního diváka představují, ale připadá mi, že jako někoho s bezbřehou mírou trpělivosti a tolerance. A s bezpodmínečnou láskou k divadlu. Přetavení legendy je totiž zážitkem poměrně děsivým. Až komickým.

V režii Ondřeje Zajíce máme možnost po čtyři hodiny sledovat mýtický příběh soupeření rodu Pándúovců s Kuruovci končící naprostým rozvratem světa v monstrózní mnohadenní bitvě. Inscenace se však vyznačuje jedním podstatným rysem, že v ní není poutavě a výrazněji vystavěna téměř jediná dramatická situace. Stejně tak není jasné, o čem se nám to tvůrci z ABC vlastně snaží hrát. Proč si zvolili tady a teď právě tento příběh? Jak se vztahuje k době, v níž žijeme? Jakoby doufali, že ten text to za ně vypoví tak nějak sám. To, co máme na scéně možnost vidět se tak nejvíc podobá sborové recitaci s několika akčními vsuvkami, v rámci níž se brzy přestaneme orientovat ve změti exotických jmen a ve spletitých vztazích, které mezi nesčetnými postavami panují. Občas se také nelze zbavit dojmu, že inspirace, z níž se čerpalo třeba při tvorbě kostýmů nepochází ze zevrubného a hlubokého studia indické kultury, ani od Petera Brooka, ale spíše z Hvězdných válek George Lucase a z Pána prstenu Petera Jacksona.

Herci na scéně většinou jen deklamují a chvílemi vzniká dojem, že představení ženou kupředu jako splašené stádo koní, aby ho už už měli za sebou. Na jakékoli dramatické napětí nezbývá čas.

Co se na scéně neřekne, to neexistuje. Žádný výraznější obrazový, promyšlený a koncepční nápad, který by recitované podpořil, se po celé čtyři hodiny nedostaví. Jen těch slov padá mnoho. Až příliš. Lopotně se v nepřetržitém proudu valí ze scény do hlediště jakoby ve snaze utopit i tu poslední jiskřičku vstřícnosti. Herci prožívají, trpí, pateticky deklamují. Někteří se i snaží. Ale kde nic není, ani smrt nebere, natož herec.

Vrcholem inscenace je pak obrovská bitva, která trvá celou druhou půli představení. Ondřeje Zajíce nenapadlo nic lepšího, než vypustit na scénu zástup herců, kteří se na ní šavlují svými chřestivými plechovými mečíky s legračním sklonem k ohýbání.

Jedna z nejhorších a zároveň nejsměšnějších věcí na divadle, jsou rozhodně nesuverénní šermířské výjevy. Ač je v ABC na hercích patrné, že přece jen cvičili a že se u šavlovaček až infantilně vydovádějí, není se možné ubránit dojmu, že v hromadné bitvě a v poměrně komplikované choreografii jednoho dne někdo někoho nešťastnou náhodou mečíkem sekne a bude po divadle.