Magor jako jinoch aneb Milovat Humpolec. Po stopách dětství a dospívání Ivana Martina Jirouse
Píše se konec padesátých let a náměstím malého vysočinského Humpolce prochází hubený obrýlený jinoch v černém svetru a v podpaždí si nese knihu. Mladíkovi je patnáct let, chodí do Střední všeobecně vzdělávací školy, zajímá ho literatura, výtvarné umění a historie, neúspěšně se pokouší hrát národní házenou za místní mančaft a o humpoleckém náměstí tvrdí, že se nedá chodit dokola, protože je do čtverce. Jmenuje se Ivan Jirous.
V noci z 9. na 10. listopadu 2011 zemřel v Praze Ivan Martin Jirous, básník, výtvarný teoretik, signatář Charty 77, vůdčí postava českého undergroundu a vězeň husákovského režimu v 70. a 80. letech. Nezaměnitelná osobnost, hluboce spjatá se svým vysočinským rodištěm. Od dětství byl vybaven nesnadnou a nepoddajnou povahou, sedláckou paličatostí i zarputilou vytrvalostí a neodvozeným myšlením.
Už jeho jména Ivan Martin naznačují, s kým máme tu čest a jakou skrytou energii v sobě nesou. Jirousův dědeček, truhlářský mistr, nechtěl, aby se jmenoval Martin, proto jej při křtu „přeskočil“ Ivan, k čemuž se básník vyjádřil lapidárně v jednom ze svých nejranějších textů: „Nerad používám jméno Ivan/připomíná mi že jsem pijan.“ Chceme-li se Jirousově osobnosti skutečně přiblížit, musíme objevit celou řadu jeho vnitřních pater a suterénů a tisíce protikladných ploch, ze kterých byl básník uhněten. Říká-li vizionář apokalypsy Vasilij Rozanov, že „duše je vášeň“, pak Jirousova duše byla rozhodně žhavá, rozpálená okuj, která dokázala propálit i kriminální zdi.
Ivan Jirous se narodil 23. září 1944 v Humpolci a pevné, žulové podloží Vysočiny se stalo jeho domovskou „podlahou“. A pak samotné Jirousovo rodinné zázemí – maloměsto, rodinná knihovna, otec berní úředník, sběratel a tvůrce různých jazykových hříček, jehož rod pocházel z jihočeské Rybovy Lhoty – odtud básníkův přiznávaný vztah k husitským předkům-rychtářům a husitství; a maminka dámská krejčová a později učitelka šití, jejíž sestra Josefa Hodačová byla odsouzená v paralelním procesu s Miladou Horákovou k deseti letům vězení. A také sestra Zorka, později Ságlová, nepřehlédnutelná česká výtvarnice.
Několik „diapozitivů“ z té humpolecké doby: cesty za tetou do kriminálů neboli akce „poznej svou vlast“; matka házející cigarety na náklaďák internovaným řeholníkům; rodičovská rada „Stalin je svině, Gottwald je svině, ale nesmíte to nikdy říkat, protože by tátu a mámu zavřeli taky jako tetu Fínku.“; v třinácti letech čtenář Dostojevského, Kafky a Balzaka a příznačný posudek výboru humpoleckých žen na studenta místní všeobecné vzdělávací školy, který chtěl jít do Prahy studovat dějiny umění: „Chodí v černém svetru a štítí se práce.“
Po stopách Jirousova humpoleckého dětství a dospívání se vypravil autor těchto řádků a „potkal“ Jirouse-školáka, Jirouse-házenkáře, Jirouse-matematika, Jirouse-fotografa, Jirouse-plachého jinocha, Jirouse-samotáře, Jirouse-tuláka, Jirouse-textaře, Jirouse-Jirouse. A jakže Ivan Martin Jirous pojmenoval svůj vztah k rodišti a domovu? „Aby člověk mohl milovat svou vlast, musí především milovat Humpolec.“
V dokumentu vzpomínají Jirousovi učitelé, spolužáci a přátelé Milan Adamec, Jan Ságl, Jan Zítko, Libuše Adamcová, Přemysl Pech, Jarmila Neomytková, Václav Bareš, Jiří Hájek, Hana Komrsová a Zbyšek Sion.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
