Magdalena Jetelová: Nikdy nebylo doceněno, že „urban art“ vznikalo díky naší protestní generaci
O Magdaleně Jetelové se mluví především v souvislosti s její monumentální instalací Dotek doby v Národní galerii v Praze. Tvůrčí cesta dnes mezinárodně uznávané umělkyně však začala na neoficiální výtvarné scéně normalizačního Československa, kde na dnes již legendární výstavě Malostranské dvorky poprvé vystavila svou ikonickou sochu Židli. Repríza z 9. listopadu 2017.
Proč se umělkyně v době totality nebyla ochotná uzavřít do vnitřního exilu? Kam až ji zavedla potřeba velkorysého prostoru? A co pro ni znamenají hranice?
Magdalena Jetelová absolvovala Akademii výtvarných umění v Praze ve chvíli, kdy v socialistickém Československu začalo období normalizace. Ještě předtím ale stačila odjet na roční stipendijní pobyt na milánskou Accademia di Belle Arti di Brera. Bylo to v klíčové době, kdy se v Itálii formovalo a mezi studenty umění živě diskutovalo radikální hnutí arte povera. Měla možnost seznámit se s tvorbou předního představitele „chudého umění“ Jannise Kounellise, se kterým se později spřátelila a také vystavovala.
Čtěte takéVizitky, rozhovory s lidmi, kterým umění proměňuje život. Od 4. září na Vltavě
Malostranské dvorky jako začátek nové formy
Tak jako celá řada umělců, kteří nebyli ochotni tvořit v oficiálním duchu totalitní společnosti, byla do neveřejné sféry vytlačena i Magdalena Jetelová. V rozhovoru k tomu poznamenala: „Na výstavě Malostranské dvorky se začala vytvářet nová forma a s ní se vyvinul, já tomu neříkám land art ale urban art. Nikdy nebylo doceněno, že to vznikalo díky naší protestní generaci.“ Posledním projektem, který Jetelová vytvořila před svým odchodem do exilu, byl monumentální návrh na Underground city pro pražské sídliště Jižní Město. Nebyl přijat.
Prostor a hranice Magdaleny Jetelové
Potřebu velkorysého prostoru mohla sochařka naplno uplatnit až po svém odchodu z Československa v roce 1985. Mezi její nejznámější realizace patří Islandský projekt, ve kterém pomocí laseru v severské krajině sledovala trasu rozlomených zemských desek. Vlastně na okamžik použila kresbu světlem v krajině. Nezajímal ji pouze prostor, ale také hranice včetně těch časových. Do novorenesanční budovy vídeňského Musea užitých umění vložila obří úlomek starověké hrobky a nazvala jej Domestikace pyramidy.
K tématu prostoru a hranic se umělkyně znovu vrací ve své instalaci Dotek doby ve Veletržním paláci v Praze. Součástí výstavy byly také starší práce, o kterých Magdalena Jetelová v rozhovoru pro pořad Vizitka mluví.
Nejposlouchanější
Džuniči Saga: Zpověď šéfa jakuzy. Syrový pohled do srdce japonského podsvětí a fungování tamní mafie
-
Anton Pavlovič Čechov: Višňový sad. Mistrovské drama s Tatianou Dykovou v hlavní roli
-
Nestřílejte na krokodýly. Miroslav Horníček a Miloš Kopecký v kabaretu plném zvířecích příběhů
-
Michel Houellebecq: Podvolení. Francie blízké budoucnosti a příběh o hledání víry, lásky a hranic
-
Mario Gelardi: Zlomatka. Tesařová a Myšička v italské hře o následcích jednoho coming outu
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.