Macuo Bašó: Úzká stezka do vnitrozemí (1-7)

"Dnem i nocí hřmí nad naší planetou trysková letadla, která převážejí náklady turistů z místa na místo. Ti během minut obletí dráhu Bašóovy namáhavé anabáze, ale viděli a cítili třeba jen zlomek toho, co starý básník vytěžil ze svého pěšího putování?" píše v doslovu ke svému překladu Bašóova cestovního deníku překladatel Antonín Líman.

Macuo Bašó, vlastním jménem Džinšičiró, se narodil ve městě Ueno v provincii Iga roku 1644. Jeho otec byl samurajem nižší hodnosti ve službě knížecí rodiny. Ve věku devíti let vstoupil do knížecích služeb i Bašó ve funkci pážete, ale ve skutečnosti se stal studijním druhem mladého dědice Jošitady, který byl o dva roky starší než on. Chlapci byli dobrými přáteli a studovali spolu umění řazených veršů pod vedením básníka Kigina. V roce 1666 přítel Sengin zemřel a Bašó byl tak otřesen, že požádal starého knížete , aby ho zprostil služby. Ten odmítl, a tak Bašó uprchl bez dovolení do Kjóta.

O jeho kjótském pětiletém pobytu není téměř nic známo, s určitostí se ví jen to, že Bašó studoval klasickou japonskou poezii, čínské básnictví a kaligrafii. V roce 1672 se vydává do sídelního rychle se rozvíjejícího města tokugawských šógunů Eda, kde posléze strávil osm let, o kterých také není mnoho známo. Roku 1860 básníkovi jeden z mnoha obdivovatelů kupec Sanpú postavil v klidném místě nedaleko řeky Sumidy malý domek. V zimě téhož roku mu kterýsi žák daroval zákrsek stromu bašó (což je druh banánovníku) a básník si ho zasadil v zahrádce. Strom mu od samého počátku přirostl k srdci a není tak divu, že pod názvem stromu vstoupil i do dějin poezie. Bašó byl jeho poslední pseudonym.

V době, kdy vznikají Bašóovy deníky, se cestovalo jen z nutnosti. Na dlouhé služební trasy se vydávali jen vysocí státní úředníci a vojáci. Cestovali také mniši asketických sekt, pro které znamenaly útrapy poutí tříbení ducha a osvobození od světských požitků. Něco podobného znamená cesta i pro Bašóa - během let se zbavuje svých závazků a zbytečných věcí, až mu zbude jen domek a vlastní já. Dům předá jednomu ze svých známých a starého já se chce zbavit na cestách.

Všechny cestovní deníky usilují o hluboké vcítění do věcí a lidí a i když jsou záznamem konkrétního místa a děje, máme pocit jakési všeobecné platnosti. V každém místě, které Bašó navštíví, vyhmátne jeho duchovní podstatu a každá z jeho zastávek má jedinečný charakter a náladu. Úzká stezka do vnitrozemí tvoří vrcholný příklad hlubokého poetického vcítění do japonské krajiny. Jak čteme u Bašóa: " Nejdůležitější je udržet mysl vysoko ve světě pravého poznání a přitom se vracet do světa každodenní zkušenosti , kde musíme hledat pravdu krásy. Ať v daném okamžiku děláme cokoli, nesmíme zapomenout, že každý náš čin má vliv na naše věčné já , jež je poezií".

V cyklu Stránky na dobrou noc představíme dílo v překladu Antonína Límana, který také obohatí každou ze sedmi částí svým komentářem.