Ludwig van Beethoven: Klavírní koncerty 3 & 4

(…) Z nahrávky, z toho, jak zní, jaký má průběh, styl, vyznění, vyplývá při poslechu celkem jednoznačně, že pojetí je nevyrovnané a průměrné. Po místech krásně klidných přicházejí přehnané a nečekané akcenty, některé fráze jsou podivně vyboulené, hru orchestru nesledujeme se zatajeným dechem, protože v ní není přítomna nebeská dokonalost, která na některých místech k Beethovenově hudbě prostě patří. Sólový part je samozřejmě zahraný spolehlivě, ale není to hra jedinečná, ať v úhozu, nebo v artikulaci, není to hra básnivá, nadprůměrně inteligentní a vzorově stylová.

Klasikovi se dostává pod prsty Elizabeth Sombartové mnohého z toho, co činí jeho hudbu odlišnou od Haydnovy a Mozartovy, ale ozývá se i dost nevyhraněných, nesrovnaných a rozháraných ploch. Celkově samozřejmě není snímek klavírních koncertů zavrženíhodný, je to profesionálně odvedená práce, ale interpretační názor, který tu je prezentovaný, nestojí za velkou pozornost. Nejvíc asi vadí tvrdost, která se nedá například v úderech orchestru přeslechnout. Menší míra empatie do slohu, nálady, do typických idiomů, které se vzpírají svévolnosti; potřebují přesně padnoucí výrazové prostředky, u nichž interpret moc dobře ví, proč je volí. A tady takové vědomí není… Beethovenova hudba vyžaduje nuance. (…)

Nahrávka vyšla u vydavatelství Signum Records.