Loučení

Tehdy měli všichni bohabojní Izraelité porazit beránka a jeho krví potřít veřeje svých domů. Pečené maso beránka potom slavnostně v rodinném kruhu snědli. Když potom na Egypt dopadla poslední morová rána a v ulicích zběsile řádil anděl smrti, všechny domy, označené beránčí krví, byly ušetřeny zkázy. Na památku těchto událostí věřící židé každé Velikonoce slavili hod beránka.

Ježíš tedy onen slavný čtvrtek uspořádal pro své nejbližší velikonoční hostinu. Během společného stolování svým žákům a přátelům vysvětloval, že on sám se brzy stane velikonočním beránkem, že jeho krev a tělo, symbolizované chlebem a vínem, budou vydány jako oběť na odpuštění hříchů, aby každý, kdo na sobě nese beránkovo znamení, kdo se utíká pod jeho ochranu, byl uchráněn a ušetřen před andělem Božího soudu, jako tehdy v Egyptě za dnů Mojžíšových.

Učedníci vesměs nepochopili, co se jim Ježíš snaží sdělit, nechápali, jaký je vztah mezi tím, co říká, a jeho nadcházejícím zatčením, mučením a popravou. Někteří dokonce nechápali ani to, že se s nimi Ježíš vlastně loučí. Jiní to ale pochopili a plakali. Plakali, protože jim došlo, že toto je začátek konce Ježíšova příběhu.

Čtvrtek před Velkým pátkem byl a navždy zůstal dnem loučení a slz. Právě v tento den bývali později do společenství církve znovupřijímáni kající provinilci a hříšníci, aby s pláčem projevili svou lítost a přijali odpuštění.

Původně se tomuto dni zřejmě říkalo čtvrtek pláče. Slovo grienen, které znamená plakat, dalo vzniknout názvu Gruendonnerstag, plačtivý čtvrtek. Později se ale na původní význam slova Griendonnerstag zapomnělo a začalo se číst Grúndonnerstag, tedy Zelený čtvrtek. A toto označení se v církevní tradici vžilo a ujalo. A jistě to má dobrý smysl. Možná že se v tomto jazykovém omylu projevil hlas prozřetelnosti. Vždyť do zármutku a stínů tohoto plačtivého dne tak přece jen díky jeho názvu probleskuje zelená barva, barva naděje.