Lipa spieva Lasicu
Dá se předpokládat, že čtenářům tohoto serveru nebude jméno Petera Lipy, natož pak Milana Lasicy cizí. Minimálně už kvůli nemálo častým článkům a recenzím desek, které se tu v souvislosti se zmíněným interpretem a textařem vyskytují. Chybou by ovšem bylo podezřívat tuto dvojku pánů "v najlapších rokoch", nebo eufemističtěji řečeno dlouholetých přátel, z nemastného neslaného akademismu či neuhlídané sentimentality.
Tedy prvořadě - Peter Lipa není případ zastydlého a opatrného jazzmana, co by se s hůlčičkou belhal na pódia a vzpomínal na to, jak byl dobrý před dvaceti, třiceti, čtyřiceti lety. Je to vcelku otevřený, třebaže zejména jazzem odkojený, muzikant a originální interpret, který ke všemu asi tak před deseti lety přišel na to, že když se obklopí o generaci mladšími muzikanty, neprohloupí. A neprohloupil.
Má kolem sebe ty nejlepší, které mohl na Slovensku nalézt - jsou-li vám povědomá více jména jako Richard Müller, Ivan Tásler, Pavol Habera, či Jana Kirschner, tak vězte, že jejich společného jmenovatele s Lipou tvoří právě doprovodná kapela. Tedy spíše sólová doprovodná kapela, aby byla definice přesnější. Poslední jmenovaná dokonce na Lipových deskách pravidelně hostuje, recenzovaný kus nevyjímaje. Obklopen touto hybnou a živelnou silou je pak i Lipa hnán dopředu, nechává se ovládat moderními muzikantskými trendy, cíleně a systematicky dělá vše pro to, aby nezakrněl.
Lipa, co spieva Lasicu je v podstatě řadovou deskou. V pořadí už čtvrtou nahranou s touto sestavou, takže svým způsobem obsahově očekávatelnou (už kvůli jasnému zaměření pouze na Lasicovy texty - na dřívějších albech byl Lasica zastoupen sice pravidelně, ale jen jako jeden z více autorů). Jen je na ní více hostů. Je nad očekávání dechařská, překvapivě tu figuruje i poslední léta vypuštěná kytara, ale třeba také cimbál nebo tradiční dívčí sbor. Má stejně tak nečekaně tradiční - někdy až swingový, jako moderní zvuk (skladby často podbarvuje šelestivý programming).
V podstatě do té doby, než zajdete na živý koncert s tímto repertoárem, budete si myslet, že u sebe skladby díky rozdílnému výrazu ani moc nedrží. Jediné pojítko - Lasicovy texty, se může zdát někdy málo pro to, abyste album vnímali jako koncepčně ucelenou záležitost. To koncertní podoba vyvrací - v tomto případě ku prospěchu věci není na pódiu tolik času na hrátky se zvukem a experimenty. I když, ruku na srdce, v této sféře hudby - nazývejme ji klidně chytrým jazzovým popem - nikdy moc o žádné ucelené koncepty nahrávek nešlo a asi ani nepůjde. Lipa spieva Lasicu je písničková, nesentimentální, někdy více, jindy méně, občas trochu chtěně vtipná deska, co má muzikantsky velmi příjemný tah. Není důvod jí nevěřit.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
