Libor Dvořák, novinář, komentátor, překladatel

I když, jak sám tvrdí, původně začínal u literatury. Jako nakladatelský redaktor. Když se v 90. letech pouštěl do novinařiny v televizním zpravodajství, vybral si zahraniční zpravodajství. „Už proto, že mezi mladšími kolegy nebylo tehdy příliš mnoho těch, kdo by se zabývali sovětskou a postsovětskou problematikou. A musím říct, že jsem nikdy nelitoval, i když jsem tehdy ještě netušil, jakými cestami se budou nejnovější dějiny ruské federace ubírat."

Kniha jako zrcadlo

„Jsem si naprosto jist a mnohokrát jsem to při podobných příležitostech říkal, že když potřebujete nebo chcete vysvětlit nějaký hodně komplikovaný fenomén těch starších, novějších i nejnovějších ruských dějin, tak to velmi často udělá nějaký beletrista líp, než hory historických či politologických traktátů," konstatuje Libor Dvořák a dodává: „jeden příklad za všechny budiž Den opričníka mého milovaného Vladimíra Sorokina. Zkrátka a dobře ta umělecká zkratka velice často dodá holé informaci nebo čistému popisu jakýsi „šmrnc" navíc." Proto má Libor Dvořák rád prolínání obou „řemesel": novinařiny a překládání.

Včerejšek a dnešek překladu - proč se vracet ke klasikům?

„Já jsem, pokud ho mohu nazvat klasikem, jako prvního z toho klasického nebo moderního kánonu překládal Bulgakovova Mistra a Markétku. To proto, že to byl už od fakultních let můj sen, i přestože tady byl dobrý a stále je plně fungující překlad Aleny Morávkové. Ale já jsem si některé věci představoval trošku jinak než ona, tak jsem si to přeložil nejdřív pro sebe, do šuplíku, beze smlouvy. A až potom se ukázalo, že nový Odeon překlad vydá. Od té doby vyšel třikrát nebo čtyřikrát."

Experiment v překladu?

„Já si myslím, že například na rozdíl od svého bratra jsem v překladu trochu svévolnější. Můj bratr Milan (mimochodem vynikající překladatel Puškinova Evžena Oněgina a ruských písničkářů Vysockého, Okudžavy a Galiče) říká – já si nemám co vymýšlet, sloužím svému mistrovi. Já si naopak někdy při překládání počínám možná až příliš velkoryse a je proto pro mě velmi důležité, abych měl přísného redaktora, který by mě v tom přílišném rozletu brzdil."

A pokud jde o návraty ke klasikům, čteme je, protože přinášejí odpovědi i na otázky zcela soudobé. Jen se podívejte, jak se neustále vracíme k překládání Shakespeara. V každé generaci se objeví vždycky pět nebo šest překladatelů jeho děl, i když to někdy vede mezi nimi k různým třenicím a nepříjemnostem. Ale čtenář může porovnávat, objevovat. A to je vždycky přínos.
Libor Dvořák