Kurátorka výstavy Alberta Giacomettiho: I lidi z jeho nadace překvapilo, jak skvělá díla v Praze máme

Máte-li rádi štíhlé, protáhlé sochy švýcarského výtvarníka Alberta Giacomettiho (1901–1966), neváhejte a vydejte se do pražského Veletržního paláce. V žádné jiné evropské instituci v současnoti nenajdete kvalitnější Giacomettiho výstavu než v Národní galerii. První retrospektivu slavného švýcarského umělce představila V ArtCafé její kurátorka Julia Bailey. Sérii soch, plastik, kreseb a maleb vysoce hodnotili i lidé z pařížské Giacomettiho nadace, která na přípravě pražské přehlídky úzce spolupracovala. „Na vernisáži je překvapilo, jak skvělá díla jsme do Prahy dostali,“ říká Julia Bailey.

Z výstavy ALBERTO GIACOMETTI|foto:Helena Fikerová, Národní galerie v Praze

Nejde přitom jen o bronzovou sochu slavného Kráčejícího muže anebo Ženy z Benátek, které se po Londýně a Bilbau objevují teprve ve třetím městě. Národní galerii se do retrospektivy, vůbec první na našem území, podařilo dostat i delikátní sádrová díla, která většinu času tráví v depozitáři. „Několik posledních let se pracovalo na jejich restaurování, takže jsou v dobré kondici,“ konstatuje kurátorka.

Právě sádrové plastiky vyžadují zcela speciální zacházení. Do Prahy se vezly ve čtyřech velkých vozech, vybalování z krabic postupovalo šnečím tempem, předměty se za žádnou cenu nesměly poškodit. „Ta nejkřehčí díla dostala na výstavě skleněný obal. Tam, kde není sklo, držíme alespoň vzdálenost od návštěvníků,“ popisuje Julia Bailey situaci v galerii.

Bílá mu sluší

Architektonickou podobu výstavy dostala na starost architektka Eva Jiřičná, která v ArtCafé z Londýna po telefonu vysvětlovala i to, jak přemýšlela o barevném zpracování celé expozice.

„Přemýšleli jsme, že strop paláce natřeme načerno, protože je na něm nešťastně umístěná stará vzduchotechnika. Nakonec jsme si ale řekli, že budova samotného Veletržního paláce je bílá a že Giacomettiho práce nepotřebují žádné speciální pozadí,“ vysvětluje, proč se nakonec rozhodla pro světlé, monochromní řešení podtržené různě silnými bodovými světly.

Výstavu její autoři pojali retrospektivně a během prvních metrů se tak návštěvník dozví, že Alberto Giacometti se pod vlivem svého otce, neoexpresionisty Giovanniho, do umění pustil už jako malý chlapec. Bustu bratra Diega – věrného ateliérového modela – vytvořil ve třinácti. „Nadace má v archivu i jeho kresby, Alberto byl zkrátka umělec už od mládí,“ dodává kurátorka Julia Bailey.

Alberto GIACOMETTI Walking Man I, 1960 Bronze 180,5 x 27 x 97 cm, Fondation Giacometti, Paris © Estate Giacometti (Fondation Giacometti + ADAGP) Paris, 2019|foto:Helena Fikerová

Výstava zachycuje i všechna Giacomettiho experimentální období. Ve dvacátých letech ho výrazně ovlivnilo africké umění, které objevil na uměleckých cestách s otcem. Ve třicátých letech se zase pohyboval ve společnosti francouzských surrealistů. Celý život se pak v různých obměnách vracel k zálibě v antickém a egyptském umění. Julia Bailey podotýká, že právě tato konzistence inspiračních zdrojů je to, co se jí na Giacomettiho přístupu k umění líbí.

Vrcholem výstavy je pak socha Kráčejícího muže, o kterém Bailey mluví jako o pointě kariéry – je to dílo, které po umělecké stránce spojuje všechno, co je pro Giacomettiho typické. „Mně se ovšem líbí skulptury z období, kdy se z Paříže vrátil domů do Švýcarska. Bydlel tehdy v hotelu v Ženevě, kde si zařídil malý ateliér. Přestože jsou drobné, jsou velmi zajímavé, osobité a opět je v nich vidět Giacomettiho filozofiie. To, jak přemýšlí o prostoru,“ uzavírá Julia Bailey.

Proč jsou Giacomettiho postavy tak štíhlé a vytáhlé? Jaký byl umělcův vztah ke kavárenskému životu? Poslechněte si celé ArtCafé. Hudbu k němu vybral Josef Sedloň.