Eva Jiřičná: Nenarodila jsem se pro klidný život
V Centru umění DOX v pražských Holešovicích proběhla retrospektivní výstava naší nejznámější architektky, jediné Češky, které byl udělen Řád britského impéria. K rukopisu Evy Jiřičné patří sklo a světlo, poznávacím znamením jsou skleněná schodiště. Z Československa odešla ve svých 29 letech, půl století žije ve Velké Británii. V osmdesáti letech stále stojí v čele své londýnské firmy Eva Jiricna Architects Ltd.: EJAL, v Praze má ateliér AI – DESIGN.
Svou profesní zkušenost načrtla jako lidskou ruku a popsala takto: Nahoru, dolů, slepá ulička, konec, zamotáte se, musíte zpět a otočit se. Jste v tomtéž bodu jako na začátku, ale víte ještě méně než předtím, co vlastně máte udělat. Ale možná, možná vás něco napadne. Pak se zkušeností, odvahou, pokorou, disciplínou a obrovským úsilím posunete o kousek dál. Zaplatíte za to mořem potu. A málokdy zvítězíte! Náčrt cesty architekta životem je součástí výstavy v DOXu, stejně jako jedno z jejích proslulých skleněných schodišť.
Nevím, jestli sklo miluju víc proto, že je čistým materiálem, anebo kvůli tomu, co umí udělat se světlem. V architektuře je světlo nejdůležitější element.
Osudy Evy Jiřičné
Rozhlasové vzpomínání české architektky a designérky, aktivní v Praze i v Londýně. Jaká byla její cesta od návrhů pokojíčků pro panenky ke světovému uznání? Poslechněte si pětidílné Osudy, které natočila Lenka Kopecká.
Po jejím schodišti ve Victoria and Albert Museu prošlo pět milionů lidí. Přestože se za léta provozu sklo drobně poškrabalo, hrálo se schodištěm stále tutéž světelnou hru, jako když bylo nové. „Sklo umí důstojně stárnout. Je příjemné na dotek, proto raději pijeme ze skleničky než z plastového kelímku. Je recyklovatelné. Když používám sklo, nemám pocit, že bych plýtvala materiálem. Dají se z něj dělat ohromné věci.“
První nové šaty dostala Eva až v 10 letech, za války její maminka přešívala starší oblečení, všechno bylo znovu použito. „Životní úroveň, na kterou jsme si teď zvykli, znamená nesmyslné plýtvání potravinami, materiálem a energiemi. Šetření v architektuře je důležité stejně jako šetrný přístup nás všech na každém životním kroku,“ říká architektka, která doma nevyhodí žádné jídlo. Ekonomickému navrhování staveb se podle ní ještě musíme učit, což není pohodlná cesta. Ale vzhledem k tomu, kam dospěl stav světa, není jiné východisko.
Mnozí si myslí, že splní svůj úkol tím, že zrecyklují pár předmětů. Ale je nezbytné podporovat vědu a používat její výsledky k úspornějšímu životu.
Svou generaci studentů z ČVUT a AVU považuje za umělecky silnou. „Byli jsme pod tlakem, nemohli cestovat, nemohli s nikým z ciziny mluvit, nemohli jsme se vzdělávat tak, jak to bylo ve světě normální. To nás semklo. Vyrostli jsme v podmínkách diktatury a cítili, že musíme jeden druhého podporovat.“ Spolužákem z Fakulty architektury a pozemního stavitelství byl i Pavel Bobek, jehož písničky Eva Jiřičná poslouchá jako katalyzátor vzpomínek. „Pavel nebyl tak skvělým studentem, ale jeho schopnost bavit ostatní byla neobyčejná. Byli jsme na něj pyšní a účastnili se všech jeho vystoupení. Brali jsme to jako hru a svobodu uprostřed nesmyslného režimu.“
Uplynulé měsíce, kdy připravovala výstavu v DOXu, pro ni byly velmi náročné. „Ale když mám život příliš klidný, tak si vždy způsobím nějaký rozruch. Dělám to nejspíš podvědomě."
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
