Krzysztof Penderecki: Koncert pro lesní roh & Houslový koncert č. 1

(…) Pendereckého kompozice v sobě mají zřetelné mistrovství, mají tvar a emoce, mají svůj patos. U těch hodně avantgardních, jako je Žalozpěv, dokážeme takové tvrzení podložit pracněji a obtížněji, ale u těch novějších určitě snadněji. Úvahy, jestli avantgardu svým úkrokem k postmodernímu neoromantismu takzvaně zradil, nebo jasnozřivě opustil, nemusíme řešit. Budoucnost bude mít asi čím dál jasněji, my máme ještě malý odstup. Ale jisté už teď je, že nejde o pouhý nenápaditý eklekticismus, za který by se schovávala tvůrčí nemohoucnost. V Pendereckého případě je tomu naopak. Jeho invence a imaginace, jeho řemeslo, jeho genialita… to vše vytvářelo nové umění. (…)

(…) V jednom rozhovoru řekl, že si uvědomil, že za sebou zavřel dveře. Překonat zvuky, jimž dal vzniknout, podle něj už nešlo. Mohl psát ve stylu Žalozpěvu nebo Lukášových pašijí, ale trvale nechtěl. Dospěl k názoru, že nemůže zpátky, ale ani už nikam dál tímto směrem. I proto dal nakonec průchod inspiraci v romantismu, v hudbě minulosti. Ale inspiraci tvůrčí. Na desce, která je naším albem dne, dokumentuje jeho přínos hudbě 21. století Koncert pro lesní roh a orchestr. Nese podtitul Winterreise, Zimní cesta, ale prý nemá nic společného se stejnojmenným Schubertovým písňovým cyklem… Skladba využívá lesní roh hodně i v temných tónech, tam by bylo možné souvislosti hledat, ale stejně tak pocitově reaguje i na hornové koncerty Mozartovy či Richarda Strausse. Slyšíme tajemné plochy, v nichž si zvláštním způsobem odpovídají různé nástroje, ale slyšíme i téměř neoklasickou virtuozitu. Vděčná hudba, jedinečná, zajímavá. (…)

Nahrávka vyšla u labelu LPO.