Křižovnická škola čistého humoru bez vtipu. Vzpomínky členů neformálního hospodského sdružení, které se stalo v českém umění pojmem

Křižovnická škola byla školou otevřenou – hospoda je veřejný prostor, do kterého může vstoupit kdokoli – ale ne každý návštěvník měl tu čest stát se členem Křižovnické školy, většinou si musel členství poctivě vysedět.

Ivan Martin Jirous|foto:Jan Kašpar, ČTK

Výčet známých i méně známých jmen patřících do okruhu svobodomyslné stolní společnosti vydá na několik stránek. Z těch neznámějších k řádným Křižovníkům patřili: ředitelé – kreslíř a autor konceptuálních akcí Jan Steklík a sochař Karel Nepraš, malíři Zdenek Beran, Rudolf Němec, Zbyšek Sion, Otakar Slavík, Antonín Tomalík, grafička Naděžda Plíšková, básník a konceptualista Eugen Brikcius, výtvarní teoretici Věra Jirousová a Ivan Martin Jirous, experimentální básníci Josef Procházka a Vladimír Burda.

Svými hrami a postoji bořila Křižovnická škola nejrůznější tabu, představy a konvence, narušovala hranice mezi každodenními událostmi – hlavně pitím piva – a uměním. Nepolitická činnost Křižovnické školy tak po svém – a většinou s nezaměnitelným křižovnickým humorem – reagovala na stav společnosti. Pro Křižovníky a jejich přátele byla kolektivní činnost spolehlivou formou obrany. Díla vznikající v době největšího rozkvětu Křižovnické školy jakoby na okraji obecného zájmu dnes patří k hodnotám českého moderního umění.