Kratochvilův totalitní lis

Invenční architekt Modráček má po létech úspěšné projekční práce smůlu: padesátá léta mu vnutila svěrací kazajku uniformní stavební sorely. (Přitom i za války dostal mimořádný, třebaže nacisticky kuriózní úkol.) Navíc se do hledáčku tajné policie po únoru 1948 náhodou dostane jeho žena a doplatí na to životem, a odtud se rozvíjejí všechny nitky příběhu. To vše vypadá docela věrohodně, doba byla už taková, že většina obětí byla docela nevinných. Děje, jež kolem toho snuje Kratochvil, jsou vpravdě groteskní - ostatně i na to jsme v jeho knihách zvyklí.

Mýlili bychom se však, kdybychom četli Slib jako variaci Kratochvilových témat a postupů. Pravda, slib pomsty dovede architekta k postupnému vytváření paralelního světa, jak jinak než fantaskního. Na jeho počátku je sklepní kóje pro uvěznění jednoho viníka, vyšetřovatele Lásky, a na konci pak už rozsáhlý labyrint brněnského podzemí, z logiky strachu zalidněný náhodě vytvářeným společenstvím, jež se strukturovalo obdobně, jako tomu bylo nad zemí: věznitel - věznění. Kratochvil exponuje tuto zkušenosti záměrně, vyjádřil to explicitně: "Národ potřebuje čas od času ten totalitní lis jako prase drbání, potřebuje své mučedníky a hrdiny, jinak se brzy zoufale rozplizne a rozblátí, jak to vidíme dnes, změní se v hromady sraček."

Jiří Kratochvil|foto: Petr Kopřiva

Variace se týká využití přiznaných motivů: z Vladimíra Nabokova je tu trest uvěznění do koupací vany - u Kratochvila namísto vany získané zlaté křeslo, kuriózní základ podzemního města, a Dürenmatta pak rekviem na detektivní román. Jak s touto inspirací autor naložil, to už je čiročirý brilantní Kratochvil: tentokrát dokonale fantaskní, ale v základě mrazivě dějinně reálný, s přesahem do morality až současné.