Konkurence na Moravě. Debata ředitelů Městského divadla Zlín a Slováckého divadla v Uherském Hradišti

6. březen 2018

Ve Zlínském kraji si od 2. světové války konkurují dvě scény - Slovácké divadlo v Uherském Hradišti a Městské divadlo Zlín. Obě divadla v posledních letech trhají divácké rekordy a nezdá se, že by zájem o jejich dramaturgii v tomto regionu opadal.

Obě divadla se snaží skrz lokální témata promlouvat o problémech, které jsou srozumitelné i zbytku republiky. Pro divadlo na oblasti je ale stále těžké konkurovat centrům jako Praha, Brno, Ostrava či Plzeň. Přesto v sobě právě tyto scény „na druhém konci republiky“ skrývají v lecčems ideální atmosféru pro práci a z jejich způsobu práce s diváky by se možná leckteré umělecké domy mohly poučit.

Inscenace Já, Baťa

Jak může divadlo z česko-slovenského pohraničí překročit svůj region? O tom společně debatovali Petr Michálek, ředitel Městského divadla ve Zlíně a Michal Zetel, ředitel Slováckého divadla v Uherském Hradišti.

Se vzdáleností od klasických kulturních center souvisí také často nedostatečná kritická reflexe těchto scén. Rozhovor o navazování spolupráce, ale i nutných východiscích úspěšné dramaturgie oblastního divadla by nebyl úplný bez odborných i uměleckých reflexí. Svůj názor na obě moravské scény tak přidala kritička Pavla Bergmannová, která je jednou z mála kritiček či kritiků, kteří pravidelně sledují dění ve Zlíně i Uherském Hradišti.

„V dramaturgiích obou divadel najdeme značné odlišnosti. Přestože se obě města nacházejí velmi blízko u sebe, jejich charakter je velice odlišný. Zlín je industriální město, na což se i jeho divadlo po roce 1989 snaží navázat. Navíc disponuje jedním z největších divadelních sálů u nás. Vejde se do něj až 700 diváků. S tím kontrastuje Uherské Hradiště, které je daleko více propojeno s venkovem. I sem ale přivedl nový umělecký šéf současnou zahraniční dramatiku. Hradišťský soubor je také v průměru výrazně mladším.“

Slovácké divadlo v Uherském Hradišti a Městské divadlo Zlín jsou od sebe vzdálená asi 30 kilometrů. Mnoho desetiletí si proto přirozeně konkurují. Oba ředitelé se také rozpovídali na téma, jakým způsobem mohou divadla překračovat svůj region. A oba se shodují, že jedinou cestou je důraz na lokální témata, problémy a „své“ publikum. Dostalo se ale i na obecnější otázky o roli divadla ve společnosti, o specifikách Zlínského kraje, ale také o oblastním mainstreamu i o tom, jestli jsou oni sami – divadelní ředitelé – ve svém kraji veřejnými osobami.

Ovčáček miláček

Divadelní reflexe by nebyly úplné, kdyby se o své pracovní zkušenosti z jihovýchodní Moravy nepodělil některý z umělců pravidelně s těmito divadly spolupracujících. Režisér, někdejší umělecký šéf Městského divadla ve Zlíně a nynější umělecký šéf Švandova divadla Dodo Gombár, má dodnes ve Zlíně trvalé bydliště a pravidelně se do svého někdejšího působiště vrací režírovat.

Kabaret Ovčáček miláček

Mezi jeho nejznámější inscenace ve zlínském divadle patří například Žítkovské bohyně (podle bestselleru Kateřiny Tučkové) nebo část velké jevištní trilogie Tomáš Baťa, živý. Ve Slováckém divadle pak inscenoval také dramatizaci Čapkovy Války s mloky. Dodo Gombár zhodnotil obě scény takto: „Slovácké divadlo je jako kuchyň, Městské divadlo Zlín jako obývák.“ Výjimečná je podle něj odevzdanost a semknutost obou souborů.

Poválečným založením Městského divadla ve Zlíně vznikl v Uherském Hradišti, srdci slováckého regionu, pocit, že Slováckému divadlu radikálně opadne návštěvnost. Toto přesvědčení pak opravdu přiživily faktické tendence o posilování „krajského“ zlínského divadla. Dodnes, kdy už podle obou šéfů není proč se odlivu diváků obávat, tato rivalita existuje.

Přes ploty - Petra Staňková, Jaroslava Tihelková, Monika Horká, Martin Hudec, Barbora Nesvadbová

Všechny pochybnosti se tak obě divadla rozhodla prolomit organizací nyní již pravidelného festivalu Zaráz, kdy poskytují kritikům a studentům, kteří se na jihovýchodní Moravu jinak dostanou jen zřídka, ubytování a prezentaci svých nejlepších inscenací. Oba ředitelé svou konkurenci vítají a dodávají: „Diváky si rozhodně nepřebíráme.“

autor: Ondřej Škrabal
Spustit audio