Komedie omylů

Původní námět aktualizoval už sám Shakespaere, když si postavy a příběh vypůjčil z komedie antického dramatika Plauta. Hru o dvou bratrech, dvojčatech, kteří byli od sebe v dětství násilně odloučeni, rozšířil o další dvojici dvojčat - sluhů. Tak zvýšil možnost záměn a omylů - při kterých nesprávný pán nadává nesprávnému sluhovi, manželka domnělému manželovi a peníze i cennosti putují do nesprávných rukou.

Virtuózní situační komedie skrývá ale u Shakespaera závažné téma, jak snadné je ztratit vlastní nezaměnitelnou lidskou jedinečnost. Režisérka spolu se scénografem vystavěla na jevišti model moderního velkoměsta s jeho supermarkety, butiky, nočními kluby, tančírnami a bary a do něho vsadila Shakespaerovu Komedii omylů v současném kostýmu. To je jistě možné a dokonce nápadité, pokud ovšem režisérka dokáže prostřednictvím aktualizace dojít k podstatnému sdělení myšlenkového obsahu hry. Enikö Eszenyi mi bohužel tento zážitek nedokázala připravit. V jejím pojetí vše směřuje k temperamentně rozehrávané podívané. Za dobrý nápad pokládám obsazení dvojčat vždy stejným hercem - oba pány hraje Milan Mikulčík, dvojici sluhů Viktor Preiss. Škoda, že se režisérka také v závěru nedokázala obejít bez pomocné dvojice nevýrazných statistů, aby doplnila chybějící dvojčata. Jistě by se nabízela řada jiných, divadelnějšách řešení.

Herci pod vedením maďarské režisérky prokazují velkou fyzickou vybavenost, která se místy blíží akrobacii. K vytvoření skutečných postav jim ale Eszenyi mnoho prostoru neposkytla. S vyjímkou Viktora Preisse, který dokázal pro oba sluhy najít výrazně odlišnou a jevištně vtipnou podobu, zůstala většina herců u jednostrunné karikatury postav. To platí především o exaltovaně prožívaném kupci Egeonovi Borisa Rösnera, o jeho ženě Emílii, kterou Jana Preissová zbytečně a násilně přehrává do potřeštěně abatyše. Hana Ševčíková vystačí pro Adrianu s polohou temperamentní satorie a Martina Válková jako její sestra Luciana s přitroublým úsměvem staré panny ( i když právě její postavě nelze upřít - stejně jako Preissově Dromiovi - jistou osobní přitažlivost). Nemohu se rovněž smířit s tím, jak ledabyle herci zacházejí s verši v překladu Martina Hilského. Stav jevištní mluvy na naší přední scéně začíná být vskutku alarmující.

V závěru hry se všechny šťastně nalezené postavy odeberou do idylické rajské zahrady, která se překvapivě nachází uprostřed globalizované městské krychle. Tato pointa mi pohříchu přijde stejně povrchní jako je povrchně budovaná inscenace Komedie omylů.