Kniha Zulejčina. Verše Johanna Wolfganga Goetha ze souboru Západovýchodní díván

Verše Johanna Wolfganga Goetha ze souboru Západovýchodní díván patří lásce staršího básníka dobrovolné chudoby, který: „Zdobí své stáří, své šediny Zulejčinou láskou.“ Takřka sedmdesátiletý Goethe v Knize Zulejčině – jak říká – „ještě jednou spojuje stáří a mládí“ a vtěluje do ní svou životní filozofii: radost z vezdejšího světa, přitakání životu neodkládanému na zítřek, vychutnávání nenavratitelného času ve chvíli, kdy míjí. Zájem o východní země Goetha provází od mladých let.

Dnes je dnes, zítra je zítra.
Zůstaň, lásko, mám tě rád,
za ten dar, dar milovat.

Napoleonské války upřely pozornost Evropy k Východu: Goethe se seznamuje s perskou poezií, Čte Háfize, zajímá se o vše, co se týká perské, arabské a indické kultury. Je mu, „jako by se octl mezi dvěma světy,“ jak sám říká. A právě na jaře roku 1815 – kdy „v duchu žije v Orientu“ – potkává ve Frankfurtu nad Mohanem mladičkou Mariannu Willemerovou. Je sotva rok provdána za Goethova přítele, frankfurtského bankéře Willemera, byla herečkou, odešla však od divadla, když se provdala, je krásná, oduševnělá, miluje hudbu a poezii. Goethe je jí oslněn a ona jím. A co víc, verše, které pro ni Goethe improvizuje, které jí předčítá nebo posílá, Mariana komentuje svými verši. A Goethe je pod svým jménem spolu s jejími básněmi zařazuje právě do Knihy Zulejčiny. Goethe se zde stává Hatemem a Marianna Zulejkou, která: „jako by tu ve svém radostném mládí,“ jak říká Goethe, „soupeřila v žhavé vášni s básníkem, jenž nezapírá své stáří.“