Kenny Burrell – Je tu nová pohodlnost 2/3

1. část, 2. část, 3. část

Kenny Burrell na toto zdravě provokující a z druhé poloviny záměrně nepravdivé tvrzení v interview pro časopis Down Beat odpověděl: „Vždycky říkám, že člověk není dost soudný, aby mohl o jazzu mluvit, ale když už jste na mne zaútočil, něco vám řeknu: možná mám své místo, ale věřte mi, že na něm neležím… Hraji hudbu, která se podobá té, co se mi líbila jako malému klukovi: měl jsem rád Charlieho Parkera, Charlieho Christiana, a taky Oscara Moorea. Líbil se mi Count Basie, kterého chodili poslouchat všichni lidi bez rozdílu, líbil se mi jazz, který lidi přitahoval. Nemohu být příslušníkem nějaké skupiny. Nechci se dotýkat intelektuálů, ale jsem muzikant pro normální posluchače, rád hraju věci, kterým rozumějí; běhá mi mráz po zádech při pomyšlení, že by lidé mou hudbu neposlouchali a jenom jeden by jí rozuměl, a ten by ji pak musel vysvětlovat ostatním. Mám totiž rád vše prosté, nenávidím efekty a nafoukané fráze. V mé hudbě je dokonce určitý prvek melodramu. Ale na rozdíl od vás, který říkáte, že to je pohodlné, lze také říkat, že to je odvážné, protože třeba dnes panuje strašný strach z melodramu: dnes se už nikdo neodvažuje říct, že má rád Dickense nebo Bronteovou. Jak bych vám to řekl: je jiný druh pohodlnosti, totiž odmítat soudy. Jestliže hrajete hudbu, kterou lidé nemohou posuzovat, protože je příliš abstraktní, pak je to moc pohodlné: nikdo nenapadne vaši hru, jestliže je nesrozumitelná. Hrát hudbu, při níž posluchač ztrácí orientaci rytmickou, melodickou i harmonickou, vytváří dost pohodlnou situaci a vy můžete o takové muzice pořádat celé konference – lidé vás mohou poslouchat s otevřenými ústy, i když se spíše budou nudit… V tom, že se někdo drží blues a má přitom otevřené uši ostatní dobré hudbě, vidím dnes určitou odvahu, jelikož lidé jsou stále komplikovanější, inteligentnější, a také skeptičtější. Existují tisíce jazzových alb, tisíce zvuků, rytmů, melodií; a když dnes někdo hraje blues, je posuzován mořem blues, které tu bylo před ním.“

Na otázku Dana Morgensterna v Down Beatu, zda se při hře v klubu baví tím, jak reaguje obecenstvo odpovídá: „Většinou je ani nevnímám, jsem v transu a slyším jen své kamarády. Ale někdy moc rád střídám tenhle hlubinný jazz s legračními, třeba tak trochu ironizovanými romantickými kousky. Mnozí lidé se domnívají, že by jazz měl být něco jako dialog s posluchačem. To si však nemyslím, protože k tomu, aby došlo k dialogu, by musela být rovnost – a nemůže být rovnost mezi někým, kdo jazz dělá a jiným, kdo jazz jen poslouchá. A proto – ve vší úctě k laskavým posluchačům – se i nadále domnívám, že i tady existuje manipulovatelnost. Dialog? Možná někdy s některými muzikanty jsme hráli dialog – stále je to meta, ke které vzhlížím jako k cíli.“