Když souhlas nestačí. Životopisný román o pedofilním vztahu otřásá francouzským literárním světem

11. leden 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Gabriel Matzneff, rue des Ursulines, Paris.1983

Spisovatel Gabriel Matzneff se v 70. a 80. letech chlubil milostnými vztahy s nezletilými. Nyní vyšla kniha jedné z jeho obětí, která je obžalobou tohoto jednání.

Gabriel Matzneff (nar. 1936) před sedmi lety získal prestižní Renaudotovu cenu v kategorii esej, v roce 2005 vyšla reedice jeho románové prvotiny ze šedesátých let a renomované nakladatelství Gallimard postupně vydávalo jeho deníky, které si vedl od sedmdesátých let. Byl stálou, byť stárnoucí, součástí francouzské literární scény. V posledních dnech se však jeho postavení změnilo. Jeho dříve přehlížené či dokonce schvalované pedofilní praktiky se ocitly pod palbou kritiky poté, co jedna z jeho obětí v autobiografickém románu popsala svůj pohled na věc. Román navíc donutil mnohé francouzské intelektuály ke kritickému pohledu na vlastní minulost.

Jí bylo čtrnáct, jemu padesát

Na začátku ledna vyšel román Souhlas, kde Vanessa Springora, ředitelka nakladatelství Julliard, popsala milostný vztah, který s Matzneffem prožívala v osmdesátých letech. Jemu tehdy bylo padesát, jí čerstvě čtrnáct. Autobiografický román vyvolal velké debaty. A to nikoliv proto, že by byl odhalením skandálního tajemství, ale právě proto, že Matzneff se svými sexuálními preferencemi nijak netajil.

Když už jste se jednou milovali s třináctiletým chlapcem nebo patnáctiletou dívku, všechno ostatní se vám pak zdá bez chuti.
Gabriel Matzneff: Mladší šestnácti let. Paris: Julliard 1974.

Ve svých románech, esejích a denících opakovaně popisoval a obhajoval sex s dospívajícími a skoro nikdo ho za to nekritizoval. Naopak, byl považován za šarmantního svůdníka, libertina a spisovatele, který obhajuje svobodu a zpochybňuje platnost měšťácké morálky.

Je zakázáno zakazovat

Taková reakce byla možná jen ve specifickém dobovém kontextu. Ve Francii sedmdesátých a osmdesátých let stále dozníval duch května 1968, k jehož sloganům patřilo i heslo Je zakázáno zakazovat“. V tomto duchu také někteří intelektuálové obhajovali sex mezi dětmi a dospělými. Klíčovou kategorií v těchto úvahách byl souhlas. Vycházelo se z toho, že děti a dospívající jsou svobodné a svéprávné bytosti, jejichž rozhodnutí mají být brána vážně, a to i v případě, že souhlasí se sexem s dospělým.

V lednu 1977 vyšel v deníku Le Monde otevřený dopis na podporu tří mužů, kteří byli souzeni za sex s třináctiletou a čtrnáctiletou dívkou. Dopis kromě Gabriela Matzneffa podepsali například i Roland Barthes, Simone de Beauvoir, André Glucksmann, Jakc Lang nebo Jean-Paul Sartre. Těch, co svůj podpis odmítli připojit, nebylo mnoho, ale patřili mezi ně například Marguerite Duras nebo Michel Foucault. A ještě na začátku devadesátých let v televizním pořadu Apostrophes Gabriela Matzneffa za jeho milostné vztahy kritizovala pouze kanadská spisovatelka Denise Bombardier, zatímco moderátor i další hosté brali jako hotovou věc, že je v pořádku mít sex s dívkami mladšími patnácti let.

Co na to zákon?

Doba se ovšem ve Francii změnila a na sex s dětmi a dospívajícími se už nepohlíží jako na něco neproblematického. Francouzské zákony sice neznají věkovou hranici sexuální zletilosti, nicméně v případě znásilnění nebo sexuálního napadení je přitěžující okolností, pokud je oběti méně než 15 let. Jedním z důsledků vydání Souhlasu od Vanessy Springory bylo i zintenzivnění debat o zavedení jasné věkové hranice, která by automaticky definovala sex s dětmi jako trestný čin.

Ať v literatuře zazní hlas zneužité dívky

Spisovatelce ovšem nešlo pouze o změnu právní úpravy, ale chtěla svou zkušeností přispět do debat o vynucování sexu a o zneužívání mocenského postavení. A také chtěla vyrovnat pozice v literárním poli. Dosud totiž to, co se stalo, vyprávěl pouze Gabriel Matzneff. A ten psal o spalující touze a bláznivé lásce a přitom dával jasný návod, podle jakých kritérií si vybrat nezletilou milenku (nestabilní rodinné prostředí, zájem o literaturu) a jak ji svést (čekat na ni každý den před školou, vykat jí).

Vanessa Springora v rozhovoru pro rádio France Culture uvedla, že považovala za důležité vnést do literárního pole hlas mladé dívky, která se stala obětí. Podle ní se jedná o hlas, který není v literatuře příliš slyšet. A zároveň věděla, že jedině literární zpracování prožitků mladé, do staršího muže zamilované dívky, jí umožní definitivně překonat sexuální, psychologické i literární zneužití, které prožila.

Není souhlas jako souhlas – ne každý souhlas je informovaný

V rozhovoru pro časopis L’Obs spisovatelka uvádí, že důležitým impulsem pro napsání knihy byla také chvíle, kdy její dcera dospěla do věku 14 let. Tehdy si uvědomila, že člověk je v tomto věku opravdu dítětem. A že když jako čtrnáctiletá souhlasila s tím, že bude s Gabrielem Matzneffem žít v hotelovém pokoji a že s ním bude mít sex, tak opravdu nevěděla, s čím vlastně souhlasí. Ovšem právě tento souhlas jí dlouho bránil v tom, aby sama sobě přiznala, že byla zneužitá.

Poslechněte si celé ArtCafé, věnované letošnímu festivalu Scandi, kde má českou premiéru nejen dokument Pěkně tučná sebeláska, ale i film Srdcová královna o starší ženě, která svede svého nevlastního syna.

autor: zzk
Spustit audio

Související