Když se nehýbu, jsem nervózní a nepříjemná, říká tanečnice Veronika Knytlová. On-line kurzy tance ji dovedly k živému představení

Tatínek Veroniky Knytlové je architekt, což předznamenalo i Veroničin přístup k vnímání prostoru i materiálů, které nás obklopují. Taneční vzdělání sice získala v Tanečním centru Praha, studovala taky pedagogickou fakultu a doktorát si nyní dělá na HAMU na Katedře nonverbálního divadla, za sebou má ale také započaté studium architektury. „Měli jsme tam i modelování, užívala jsem si, že mohu hmotu modelovat jako tělo,“ vzpomíná na momenty, které ji mentálně i vizuálně propojily zdánlivě nesouvisející obory, jakými je architektura a tanec.

VerTeDance / Beata Hlavenková / Jiří Havelka: Flow|foto:VerTeDance Company

K prostoru se ráda vztahuje dodnes: pracovala s ním v „geometrickém“ tanečním představení Kruh, jejž připravila se svou dlouholetou spolupracovnicí z uskupení VerTeDance Terezou Ondrovou, ale i v Garsonkách, což je příběh o rutině, na kterém spolupracovala s režisérem Jiřím Havelkou. Ve Vizitce mluvila také o tom, že právě scénografie by pro ni bývala mohla být tím pravým oborem spojujícím vlohy pro estetické cítění, touhu pracovat s emocemi a zároveň promýšlet materiály a konstrukce.

Poznat se lépe s jógou

Tanci se Veronika Knytlová věnuje přes třicet let. S úspěšnou skupinou VerTeDance, kterou spoluzaložila v roce 2004, vytvořila přes dvacet projektů, spolupracovala také s mnoha zahraničními umělci a za svou práci získala několik prestižních cen. Nejen tanec, ale sport obecně vnímá jako nedílnou součást sebe sama. „Když se nehýbu, jsem nepříjemná, nervózní a neukotvená,“ usmívá se. Nejde přitom jen o vydatnou fyzickou aktivitu, v posledních šesti letech si oblíbila jógu, díky které ještě o trochu lépe poznává své tělo.

Čtěte také

Cítíte se trapně? Dnes se vám uleví. Mým tématem je i hledání rovnováhy mezi autentičností a sebekontrolou, říká tanečnice Tereza Lenerová

V rozhovoru se vrátila k momentu, kdy publikum radostným potleskem ocenilo její první choreografii, zmínila ale taky zmar a skepsi, které se jí zmocní, když se její práce nesetkává s pochopením kritiky či zájmem diváků. Popsala taky, jak si během pandemie koronaviru oblíbila on-line výuku tance. „Každý žák měl počítač s kamerou. Hodinu jsem jim dávala instrukce a oni jen poslouchali můj hlas. Na základě těchto instrukcí se hýbali. Byla to jedna dlouhá flow, to, jak tančili, bylo velmi nápadité a intimní, protože kolem sebe měli svůj byt.“ Na základě této zkušenosti loni v září připravila interaktivní taneční představení Možnosti spříznění, ve kterém se stírají rozdíly mezi publikem a tanečníky. Návštěvníci mohou buď „koukat do kuchyně“ a přes sluchátka poslouchat instrukce, anebo se jen dívat kolem sebe a sledovat dění v sále.