Když se nehýbu, jsem nervózní a nepříjemná, říká tanečnice Veronika Knytlová. On-line kurzy tance ji dovedly k živému představení
První představení, ve kterém Veronika Knytlová nemusela řešit žádné technické „parametry“ tance, se jmenovalo Průzor hrdlem a vzniklo před dvaceti lety ve spolupráci s Terezou Ondrovou. „Trvalo asi patnáct minut, neměly jsme žádnou myšlenku, prostě jsme jen za sebe dávaly pohyby. Slezla jsem pak z jeviště a byla úplně v rauši. Bylo to prostě boží,“ vzpomíná Veronika Knytlová. O své další taneční, choreografické, ale i pedagogické dráze mluvila ve Vizitce s Markétou Kaňkovou.
Tatínek Veroniky Knytlové je architekt, což předznamenalo i Veroničin přístup k vnímání prostoru i materiálů, které nás obklopují. Taneční vzdělání sice získala v Tanečním centru Praha, studovala taky pedagogickou fakultu a doktorát si nyní dělá na HAMU na Katedře nonverbálního divadla, za sebou má ale také započaté studium architektury. „Měli jsme tam i modelování, užívala jsem si, že mohu hmotu modelovat jako tělo,“ vzpomíná na momenty, které ji mentálně i vizuálně propojily zdánlivě nesouvisející obory, jakými je architektura a tanec.
K prostoru se ráda vztahuje dodnes: pracovala s ním v „geometrickém“ tanečním představení Kruh, jejž připravila se svou dlouholetou spolupracovnicí z uskupení VerTeDance Terezou Ondrovou, ale i v Garsonkách, což je příběh o rutině, na kterém spolupracovala s režisérem Jiřím Havelkou. Ve Vizitce mluvila také o tom, že právě scénografie by pro ni bývala mohla být tím pravým oborem spojujícím vlohy pro estetické cítění, touhu pracovat s emocemi a zároveň promýšlet materiály a konstrukce.
Poznat se lépe s jógou
Tanci se Veronika Knytlová věnuje přes třicet let. S úspěšnou skupinou VerTeDance, kterou spoluzaložila v roce 2004, vytvořila přes dvacet projektů, spolupracovala také s mnoha zahraničními umělci a za svou práci získala několik prestižních cen. Nejen tanec, ale sport obecně vnímá jako nedílnou součást sebe sama. „Když se nehýbu, jsem nepříjemná, nervózní a neukotvená,“ usmívá se. Nejde přitom jen o vydatnou fyzickou aktivitu, v posledních šesti letech si oblíbila jógu, díky které ještě o trochu lépe poznává své tělo.
Čtěte také
V rozhovoru se vrátila k momentu, kdy publikum radostným potleskem ocenilo její první choreografii, zmínila ale taky zmar a skepsi, které se jí zmocní, když se její práce nesetkává s pochopením kritiky či zájmem diváků. Popsala taky, jak si během pandemie koronaviru oblíbila on-line výuku tance. „Každý žák měl počítač s kamerou. Hodinu jsem jim dávala instrukce a oni jen poslouchali můj hlas. Na základě těchto instrukcí se hýbali. Byla to jedna dlouhá flow, to, jak tančili, bylo velmi nápadité a intimní, protože kolem sebe měli svůj byt.“ Na základě této zkušenosti loni v září připravila interaktivní taneční představení Možnosti spříznění, ve kterém se stírají rozdíly mezi publikem a tanečníky. Návštěvníci mohou buď „koukat do kuchyně“ a přes sluchátka poslouchat instrukce, anebo se jen dívat kolem sebe a sledovat dění v sále.
Související
-
Tanec? To je noblesní způsob komunikace, říká tanečnice a choreografka Marie Kinsky
Narodila se v Provence, svůj život ale od 90. let pojí s ČR, kde se dlouhodobě věnuje propagaci a podpoře tance. Vede Centrum choreografického rozvoje SE.S.TA.
-
Bolest je stále vnímaná jako vstupenka do komunity vysokého umění, říká tanečnice Miřenka Čechová
Jako hledání toho, kým a čím byla, než se jí narodil syn, vnímá Miřenka Čechová svůj román Baletky o krutém světě klasického baletu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
