Kdy už to v Praze bude jako ve Vídni?

Richterovo malířství je angažovaně historické, ale soustřeďuje se i na dějiny chvíle, na záznam věcnosti i věčnosti věcí. Tedy na něco, co bychom mohli nazvat trvalou prchavostí, což je stejně problematický paradoxní pojem jako „obecná singularita", která Richterovo dílo vystihuje možná nejpřesněji. Ať už v dokonale provedeném hyperrealismu či v abstraktních obrazech, všude se Richter snaží zachytit esenci něčeho, co zachytit nelze: totiž výjimečnost chvíle či momentu, kterou jsme schopni komunikovat až tehdy, kdy v sobě nese něco zobecnitelného.

Tak jako o tady a teď víme teprve tehdy, když se stane součástí obecného rámce řeči, jednou z jejích kategorií. Richterova plátna často vznikají jako otisk fotografie, která je podle malíře naprosto dokonalým zachycením, zdvojením reality. Jenže právě skrze jeho dílo se ukazuje, že malířství umí být stejně dokonalé, ba dokonalejší, fotografičtější než fotografie, která, jak přesvědčivě popisuje Roland Barthes, je právě příkladem oné „obecné jedinečnosti".

Výstava v Paláci Kinských všechny tyto souvislosti přehledně mapuje, byť si ve výkladu někdy vystačí spíše s vypravěčskou kontextualizací než s kritickou s prací. Je to skutečná oslava současného malířství, které stále naplno žije. Má z běžného pohledu jednu jedinou chybu: končí příliš brzy. Oslava je to skromnější a vzhledem k Richterově rozsáhlé tvorbě by ji šlo v mnohém rozšířit, třeba až k opulentním a trochu rozmařilému večírku malířských fanoušků (ano, prosím, přimlouvám se). Takto se končí předčasně ještě ani ne v nejlepším, proto se nechce a nechce přestat.

Richterova výstava, jakkoliv povedená, má ještě jeden, vnější limit. Srovnání s ostatními je vždy ošidné, ale když člověk v několika dnech zajde v Praze na Richtera a potom ve Vídni na Schieleho, nemůže se srovnávání při nejlepší vůli vyhnout. Vídeňská Albertina připravila rozsáhlou výstavu kreseb, akvarelů a kvašů Egona Schieleho, která fascinuje už svým rozsahem. Podstatnější je ale důkladnost a pečlivost zpracování jednotlivých místností, kde se skoro každé dílo, vystavené v jemném světle, dočkalo drobné analýzy, a také výběrového fotografického doprovodu, který je jakýmsi historickým rámcem či důležitým sociálním kontextem Schieleho umění. Naplnění, jehož se tu návštěvník dočká, ostře kontrastuje s pocitem chybění, s nímž se setkává v Richterově případě. A přesto je reakce podobná: i v Albertině se chce říct, ještě ne, ještě chvíli, nekončit, prosím, pokračujte, ještě více Schieleho.

Gerhard Richter v Praze je povedená výstava, za kterou je třeba Národní galerii upřímně poděkovat. Avšak za úplnou výstavní špičkou zřejmě ještě nějakou dobu budeme muset dál jezdit do ciziny. Ale neříkali jsme totéž už před deseti dvaceti pětadvaceti lety? A nemělo tomu už dnes být jinak? Není vyloučeno, že čekání na Evropu a svět bude delší, než jsme si mysleli. Nakonec zdaleka ne jen ve světě výtvarného umění…