Každý den dobrodružství. Autobiografické prózy Tove Janssonové skládají neobyčejnost z všedních střípků

23. květen 2022

Dva v jednom – dalo by se říci o prozaické knize severské spisovatelky a výtvarnice Tove Janssonové vydané v nakladatelství Argo. Z každé strany na čtenáře čeká jiná obálka. Jedna část svazku obsahuje vzpomínky na dětství nazvané Dcera sochaře, které přeložila Naďa Bilincová. Po otočení publikace ale najdeme jinou titulní stranu s názvem Fair play. Redaktorka Mozaiky si o knize i její autorce povídala s Janou Satrapou Holou, překladatelkou druhého ze zmíněných textů.

Dvoukniha Fair Play a Dcera sochaře spisovatelky Tove Janssonové

Má něco společného tvorba Tove Janssonové pro děti a pro dospělé?

Jako autorka beletrie není Tove Janssonová moc známá, ale její knížky o Mumíncích mohou číst i dospělí, protože jsou to příběhy o přátelství, o rodině, o tom jak lze udělat dobrodružství i z obyčejných věcí nebo zážitků. Mají v sobě určitou nostalgii, melancholii i jemný humor. Tove Janssonovou celou dobu provází a zajímá pohled na rodinné vztahy, které jsou v těch mumínkovských příbězích velmi pěkné, hluboké a prodchnuté tolerancí i ohledy na to, že každý jsme jiný. A protože vyrůstala v bohémském prostředí, tak i rodina Mumínků je taková bohémská. A to všechno je i tématem její prózy. 

A jaké je její psaní v případě textů vydaných v dvouknize Fair Play a Dcera sochaře?

Fair Play je částečně autobiografický román o přátelství dvou umělkyň, přičemž v jedné z nich můžeme vysledovat alter ego Tove Janssonové. Je to ale román epizodický, protože se skládá z jednotlivých kapitol, které mohou fungovat i jako samostatné povídky. Není tam mnoho děje, dramatu, zvratů, každá ta kapitola-povídka se zabývá nějakou epizodou z jejich života. Vyprávění je hodně založené na jejich vzájemném dialogu, na pozorování světa, na úvahách o umění, o vztazích, o rodině ‒ a pod tím vším probleskuje hluboký vztah lásky a porozumění.

Ateliér Tove Jansson

Dcera sochaře je jedna z jejích prvních autobiografických knih zaměřených na dospělé čtenáře, i když může zaujmout i větší děti, protože jde o vzpomínky na dětství. Prolíná se tam jak pohled dospělé autorky, tak perspektiva dítěte, které si představuje spoustu fantazijních obrazů, takže v některých epizodách netušíme, co se opravdu stalo. Odehrává se to většinou v jejím rodinném kruhu a vystupuje tam hlavně postava jejího tatínka, s nímž měla krásný a zároveň komplikovaný vztah, protože se s ním neustále porovnávala. Tatínek byl totiž uznávaný sochař spíše konzervativního ražení, ale zároveň to byl obrovský bohém.

A jaké vidění světa ve svých prózách zachycuje?

Její styl je často až lakonický a speciálně v dialozích je potřeba číst tak trochu mezi řádky. Celé je to prodchnuto ideou, že by člověk měl neustále objevovat něco nového, stále se učit, nad něčím se divit a být něčím okouzlen. Nikdy neustrnout, ustavičně tvořit a pořád se vyvíjet. Tove byla bytostná umělkyně, nejen spisovatelka, ale hlavně výtvarnice ‒ ke kresbám Mumínků se dostala až později, nejdřív malovala oleje. V jejím psaní je přítomné také obrovské sepětí se severskou přírodou, která poskytuje možnost o něčem hluboce uvažovat a nerozptylovat se. 

Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Historická detektivka z doby, kdy byl hrad Zlenice novostavbou. Radovan Šimáček jako průkopník žánru časově předběhl i Agathu Christie!

Vladimír Kroc, moderátor

Zločin na Zlenicích hradě

Zločin na Zlenicích hradě

Koupit

Šlechtici, kteří se sešli na Zlenicích, aby urovnali spory vzniklé za vlády Jana Lucemburského, se nepohodnou. Poté, co je jejich hostitel, pan Oldřich ze Zlenic, rafinovaně zavražděn, tudíž padá podezření na každého z nich. Neunikne mu ani syn zlenického pána Jan, jemuž nezbývá než doufat, že jeho přítel Petr Ptáček celou záhadu rozluští...