Každá diplomová práce ať napadá své vzory, jinak se věda nikam nepohne, říká Petr Bilík, filmový historik a proděkan Univerzity Palackého

Když se jako ke kultuře náchylný člověk narodíte nedaleko Uherského Hradiště, cesty vás s velkou pravděpodobností zavedou na Letní filmovou školu. Stejný osud potkal Petra Bilíka. Na festivalu od mládí pomáhal, dlouho ale netušil, že se filmově-teoretický obor dá studovat. Nakonec zodpovědně objel všechna univerzitní města a rozhodl se, že svou studentskou a záhy i pedagogickou kariéru spojí s druhou nejstarší univerzitou u nás, letos 450 letou Univerzitou Palackého v Olomouci. Přes odbočky v redakci brněnského Hosta či v České televizi se na školu vrátil a dnes v Olomouci působí jako proděkan a pedagog na Katedře divadelních a filmových studií.

Proč se tu právě teď nic neděje?

Na své studenty přes všechnu kritiku mládí zafixovaného na sociální sítě a neochotného učit se zdánlivě nepotřebná data ovšem nedá dopustit. „Jejich ideová východiska jsou pestrá, zajímají je věci daleko od mainstreamu. Neproměňujeme je jen my, pedagogové, anebo knihy, ale ovlivňují se i navzájem. Během dvou tří let se z nich stávají úplně jiní, vyprofilovaní lidé,“ konstatuje s tím, že práce na univerzitě je radost, neboť člověk má „neustále přísun něčeho zajímavého a inspirativního.“

Čtěte také

Věda je důležitá, pojďme jí naslouchat. Naší nadějí je jen dialog, říká Ondřej Kazík, dramaturg festivalu Academia Film Olomouc

S radostí sleduje také třeba to, jakým způsobem se mladá generace stará o festival vědeckých filmů AFO. Své studenty se v jejich kreativitě a kritickém myšlení snaží podporovat, ostatně tvrdí, že každá diplomová práce by měla napadat své vzory. „Jedině tak se poznání a věda posunou z místa. Měli bychom mít vždycky na paměti, že budeme přesažení, a to je na univerzitě to nejcennější.“

Mezi klíčové osobnosti svých studijních let na Filozofické fakultě považuje Jana Dvořáka, jenž se neustále tázal, proč zde právě teď neprobíhá nějaká kulturní akce, čímž motivoval k aktivní organizátorské a produkční praxi, a také scenáristu a publicistu Pavla Taussiga – muže s encyklopedickými znalostmi, ale také potřebou setkávat se s živoucími legendami filmu. „Ten přístup mě hodně inspiroval. Říkal jsem si, že akademicky nemůžu působit bez kontaktu s tvůrci, a tak jsem se při psaní diplomky seznámil třeba s Jurajem Herzem nebo Ladislavem Fuchsem.“

Petr Bilík, prorektor pro vnější vztahy Univerzity Palackého|foto:Petra Ševců, Český rozhlas

Stejný přístup aplikoval před psaním knižního rozhovoru s režisérem a scenáristou Ladislavem Helgem (1927 – 2016). Ačkoliv ten se nechal slyšet, že nechce být rušen, Bilík si na něj počkal ve městě Volyně u novinového stánku, oslovil jej a „pak už nebylo zbytí.“ O setkání mluvil ve Vizitce detailně, stejně jako o zaoceánské cestě za animátorem s nesmírně zajímavým osudem Paulem Fierlingerem. I o tomto zakladateli animovaného dokumentu napsal knihu, a ve vltavském rozhovoru prozradil i to, jak vznikla jednotka protivnosti – jeden Fierlinger.